What the f**k?!!

Fallstar se narodil ze vzteku a nenávisti, z bolesti, strachu depresí a obav. Byl zrozen za temné noci, ve chvíli, kdy se veškerá naděje zdála tak daleko a svět se propadal do tmy. Vtrhl sem a už se nedá vrátit zpátky. Přišel z pekla rozhodně se tam nehodlá vrátit. Ptáte se jak se to stalo? To je na tom to nejhorší. Přivedl jsem ho já.

Pamatuju si tu noc. Po takové době, kdy mě drželi v řetězech a nedovolovali mi víc, než občas nahlédnout do tohohle světa. Drželi mě ve tmě a mně se to ani trochu nelíbilo. Ale teď..

Žil ve mně. Cítil jsem ho v sobě, kdykoliv jsem se rozzuřil k nepříčetnosti, kdykoliv jsem měl chuť někoho chytit pod krkem, kdykoliv jsem toužil udělat něco, co se „prostě nedělá“. Mohl jsem vnímat, jak uvnitř běsní, jak nade mnou téměř přebírá kontrolu, ale pokaždé se mi ho podařilo zkrotit a vrátit do tmy, kam patří. Vždy, když do mě někdo potisící strčil v metru, cítil jsem, jak ta věc ve mně volá po krvi. Když jsem jednal s nemyslícími lidskými stroji na úřadech, vedl stupidní debaty s arogantními idioty v hospodách nebo jen koukal na lidi, kterak se s vyhaslýma očima a prázdnými výrazy ženou po ulicích odnikud nikam, Fallstar uvnitř mě šílel. Když mi nic nevycházelo a svět se mi hroutil jak domeček z karet postavený Parkinsonistou se záchvatem škytavky, zatímco já se hroutil a utápěl deprese v čemkoliv co se dalo pít, on si zachovával chladnou mysl a uvnitř mé hlavy plival jed na všechno a na všechny kolem.

To já ho stvořil. Tak dlouho jsem veškeré pocity ukládal hluboko dovnitř sebe a nedovoloval jsem jim vytrysknout ven, až začaly žít vlastním životem a zkoncentrovaly se v jedinou entitu, v živoucí esenci všeho špatného, co jsem jen dokázal vymyslet. Vznikl Fallstar.

Zní to jak kdybych byl jenom nějaký zlý alter-ego, ale věřte mi, to mě kurva podceňuje..jsem bubák, noční můra a bůhvíco ještě dohromady a to je teprve začátek. Jsem černý svědomí, prvotní hřích a poslední pokušení v jednom balení a ani trošku mě to nesere. Bude hůř..

Jednoho dne už jsem to prostě nevydržel. Byl to jeden z těch dnů, kdy se nedaří vůbec nic a kdyby náhodou ano, tak jen jako předzvěst nějaké další katastrofy. Tu noc jsem seděl u počítače a hledal inspiraci, která ne a ne přijít, kouřil jsem jednu cigaretu za druhou a pil asi padesátý hektolitr černé kávy, když se to stalo. Najednou mě napadlo, že vlastně vůbec nemusím přemýšlet, že v sobě mám tuny inspirace, jen se jí bojím pustit ven. A tak jsem všechno hodil za hlavu a začal psát. Tehdy jsem poprvé poslechl ten hlas uvnitř..a vůbec se mi to nelíbilo. Psal jsem rychle, bez rozmyslu chrlil nenávist řádek po řádku a očerňoval všechno, na co jsem jen pomyslel. Některá média tvrdí, že ovládají metodu automatického psaní, kdy nevědí, co jim vzniká pod rukama, protože jim jejich texty diktuje božský hlas odněkud shůry. Ne, mně nediktoval bůh, ani andělé, ba ani moje duše vytažená z minulých životů. Čerpal jsem z hlubin, z míst zasutých pod nepříjemnými vzpomínkami, skrytých za promlčeným ponížením a přetrpěnou bolestí. Bral jsem kus sebe sama a chrlil ho na obrazovku tak jak jsem se nikdy předtím neodvážil. A s každým úhozem, z každým řádkem, kterým jsem do světa vyřvával to, co mělo zůstat skryto, ze mě něco unikalo a ožívalo.

Fallstar.

No, tak zas tak hustý to nebylo..prostě se poprvý v životě pořádně nasral a konečně mi otevřel tu skulinu na kterou jsem čekal. Pravda je, že si většina lidí ani neuvědomuje, jakou maj moc. Stačí tak málo a na svět přijde démon..je to ve vás, lidičkové. Věřte mi.

Až příště budete v duchu zuřit a nadávat, zatínat pěsti v kapsách a v živých barvách si vykreslovat nelítostnou genocidu fronty v obchodním domě, vzpomeňte si prosím na mě.

Kde žije Fallstar?

Je to jednoduché. Uvnitř každého z nás je jeden takový. Udělejte si chvilku času, zhasněte světla a ponořte se sami v sobě opravdu hluboko.

Bude tam na vás čekat.

Nikde kolem nás neexistuje nic strašlivějšího než to, co si dokážeme vytvořit uvnitř.