What the f**k?!!

    Měl jsem to tušit. Celý ten den totiž od rána vypadal tak krásně, že mi mělo být hned jasné, že se k večeru něco šeredně posere. Svítilo sluníčko, ptácí ječeli, jak kdyby je na nože brali (..byste nevěřili, ale všechen ten krásný zpěv, všechno to trylkování, klokotání, pípání a podobná hlasová ekvilibristika se v podstatě odehrává z jediného důvodu – samečci mají chuť na sex a lákají samičky. Z toho v podstatě plyne, že 98% veškerých romantických kulis z filmů, knih a podobně je založeno na faktu, že se hejnu opeřenců chtělo souložit..ale to jen tak na okraj.), ve vzduchu bylo cítit jaro a celý svět se na mě usmíval. Ještě k tomu jsem navíc dostal výplatu a mohl konečně přistoupit k řešení nejpalčivějších problémů na poli finančním..

 Nejvíc mě prudily lístky. Ano, tím mám na mysli ony malinkaté papírky, které vám vypadnou z automatu poté, co do něj nasypete částku tvořící cca čtvrtinu hrubého národního produktu středně vyspělého afrického státu, a které vás po procvaknutí v space-lookových krabičkách opravňují pobýt si zhruba dvě a půl minuty v některém z dopravních prostředků hlavního města. Pojebaný jízdenky. Vůbec, problematice PID bych se chtěl ještě věnovat, ale o tom asi až příště..

 Každopádně – věci se měly tak, že mi moje finanční situace nedovolovala zakoupit si časovou jízdenku, takže jsem nějakou dobu musel jezdit na lístky, což je zážitek, který vřele doporučuji každému masochistovi, kterého již omrzelo bičování ostnatým drátem a polévání horkým voskem. Nejenom, že jízdenky jsou neuvěřitelně drahé (jenže když nemám peníze, ta dvacka se vždy někde v kapse/přihrádce na drobné/neprozkoumaném laloku kůže na břiše najde, zatímco jednorázový výdej za kupon by mě odsoudil k smrti hladem..), ale ještě k tomu je nutné několikrát denně absolvovat torturu u automatů. Kupříkladu po ránu je to vyloženě fucking – člověk se pomalu probírá, se slepenýma očima se dohrabe do metra, deset minut hází dvacetikorunu do automatu který ji zatvrzele odmítá přijmout, až ho konečně napadne mrknout na displej, kde do světa optimisticky svítí veselé sdělení MIMO PROVOZ. Uááá! Další věc je, že automaty na lístky působí jako tajemný magnet na nejhorší socky, které se dají v suterénu metra najít, takže než k nim dorazíte, existuje reálná možnost, že jste se právě nakazili působivou sbírkou pohlavních, kožních a jen bůh ví jakých dalších chorob přenášených nemytými hovady žádajícími „ňáký ty drobný, kámo..“. Nehledě na to, že nákup lístků sežere v konečném součtu tolik času, že vůbec nechápu, jak jsem mohl stíhat ještě něco jiného. Ani raději nepočítám, kolikrát jsem se skřípěním zubů pozoroval, jak mi před nosem ujíždí poslední metro, zatímco ta dementní krabice přede mnou vydávala zvuky jako ruská lednička v předsmrtné křeči, přičemž mě přátelsky ujišťovala, že se „Můj požadavek zpracovává..“

 A to ani nemluvím o tom, jak se ty mršky muchlají v kapsách, jak snadno se ztrácí a kolik zbytečných kroků mě stál každý návrat k cvakátku poté, co jsem si lístek zapomněl označit. Zkrátka toho bylo moc a ve chvíli, kdy se na mém zdevastovaném účtu konečně objevila vytoužená výplata, věděl jsem přesně, za co z ní ukrojím první kousek.

 Ale ouha..

 Onoho dne jsem se pln nadšení (viz. První odstavec, vůbec se mi nechce znovu rozebírat, jak krásně mi bylo..) vydal jako obvykle z práce, jenže tentokrát jsem měl jasný cíl a mé srdce prahlo po jediném – po kačerovském okénku, kde mi nějaká roztomilá úřednice věnuje měsíční kupon, společně se zářivým úsměvem a přáním šťastné cesty. Nastoupil jsem do tramvaje, slavnostně označil svůj poslední lístek a tetelil se blahem. Pak jen přestup na metro, krátká chvilka pod zemí a..je to tady, dámy a pánové, vystupuji na Kačerově a rozhodným krokem mířím k okénku.

 Tam mé nadšení nepatrně opadlo, protože z okénka se na mě neusmívala svůdná úřednice. Neusmíval se na mě nikdo. Místo toho na mě jakási variace na téma „Baba Jaga na 1000 způsobů aneb Nejšerednější stařena, jakou jsi kdy viděl“ vrhala divoký pohled plný těžko potlačovaného vzteku a násilí. Když jsem přistoupil blíže k okénku, abych konečně vznesl svůj požadavek, kníry (Ne, to není tisková chyba..ta věc v kukani disponovala velice solidním plnovousem..) se jí zuřivě naježily a impozantní hrudník o rozloze slušného hřišťátka na minigolf se ještě povážlivě nadmul.  

 „No?!“

 Eh..těžko říct, jak se jí podařilo tou jedinou slabikou tak dokonale sdělit, jak moc nenávidí mě i každý centimetr půdy, na kterém kdy stanula má noha, ale pravdou je, že mi naskočila husí kůže a chvíli jsem nedokázal potlačit představu, jak tahle stařena k svačině chroupe živé štěňátko a zapíjí jej půllitrem novorozenecké krve.

 Nicméně..podobné kejkle mohou vystrašit tak maximálně rozechvělého pubescenta, který si přeskakujícím hlasem říká o svůj první kupon a ne mě, zkušeného matadora na poli PID, takže jsem směle postoupil o krok vpřed a požádal ježibabu o měsíční jízdenku s platností ode dneška.

 Tvor v kukani na mě opět vrhl nenávistný pohled skrze víčka výhrůžně přivřená a rozhořčením nad mou troufalostí se mu roztřáslo všech sedm (viditelných, pod pracovní stolek jsem skrz sklo díkybohu neviděl) brad. Bylo jasně vidět, že měsíční jízdenka je přesně to, co by tahle Jaga očekávala od kreténa mého ražení a také jsem na první pohled mohl zjistit, že se nehodlá vzdát bez boje.

 „Průkaz.“

 Opět odolávám nutkání poprosit za svou drzost o odpuštění a po čtyřech se kajícně odplazit a podávám stařeně svou legitimaci. Aniž bych to tušil, podepisuji si tak ortel a startuji řetězec událostí, který povede až k výbuchu nepříčetného vzteku před dveřmi s nápisem..ale nepředbíhejme.

 Jaga ode mě převzala průkaz, zkontrolovala fotografii a už už se mi chystala vystavit jízdenku, když v tom ji do oka padl nápis Student VŠ, přičemž jí po tváři přeběhl vítězoslavný úsměv. A má mě, svině!

 „Ajzyk?“

 „Prosím?“, táži se udiveně, neb opravdu netuším, co se mi paní snaží říct.

 „No ajzyk, nebo potvrzení o studiu..“

 Aha, už mi svítá, pravděpodobně by po mně chtěla ISIC kartu, kterou nevlastním, protože se mi v době, kdy jsem si ji ještě jako student mohl pořídit, nechtělo stát frontu.

 „To se špatně chápeme,“ vysvětluju bábě, „já už nejsem student, chci plné jízdné.“

 Ze zkušenosti vím, že kombinovat studentský průkaz s plným jízdným není problém – nikoho tím nepodvádíte, žádné výhody nečerpáte neoprávněně a ještě sobě i pracovníkům PID ušetříte práci s výměnou legitimace. Zrovna ten den odpoledne mi kamarádka z práce ukazovala svou legitimaci, na kterou jezdí už od střední školy, přestože už má za sebou i školu vysokou a dokonce i zdárně uzavřený sňatek (na legitimaci má uvedeno dívčí jméno).

 Jaga však můj rozumný přístup nesdílí.

 „No, to ale nejde.“

 „Já po vás ale nechci žádnou slevu, chci plnohodnotnou jízdenku,“ zkouším to.

 „To nevadí, na tohle musíte mít občanskou legitimaci.“

 „Vždyť to je snad jedno, když zaplatím..“

 „Ne, není to jedno. Občanskou musíte mít.“

 Podnikám poslední pokus: „Můžete mi prosím vás říct jediný rozumný důvod proč?“

 Baba se však nedá vyvést z míry a odpovídá mi argumentem starým jako byrokracie sama: „To tak musí bejt. Potřebujete na to vyplněném formulář a pasovku.“
    Tak. A mám to. Můj sen o cestách bez lístků se mi rozplývá před očima a celý svět se hroutí. V duchu do toho odporného vousatého vorvaně vyprazdňuju plný zásobník svého Magnumu, následně zakládám kolem kukaně požár a polonahý křepčím nad ohořelou mrtvolou své sokyně.

 V reálu převzetím prázdného formuláře definitivně přijímám porážku a dopřávám čarodějnici za pultíkem opojný pocit naprostého triumfu.

 „I’ll be back, mrcho,“ pomyslím si.

 Nahlas ovšem jen prohodím: „Tak vám pěkně děkuju,“ a odcházím.

 „No nemáte zač,…“ zavolá na mě Jaga a ono ostentativně nevyřčené „Debile“ na konci věty mi zvoní v uších ještě dlouho, dlouho po odjezdu z místa mé potupy.
 

    A co teď? Formulář vyplňuji během dvou minut, problém však nastává při řešení otázky pasové fotografie. Poté, co jsem konečně dorazil domů (Jel jsem načerno, protože platný lístek jsem frajersky hodil do koše na Kačerově..) mě napadla spásná myšlenka – rozřežu svou stávající legitimaci a fotografii z ní vypreparuju!!! Opatrně, milimetr po milimetru jsem rozstříhával fólii zakrývající můj dementní xicht na fotce a připravoval se na velké finále, tedy vyjmutí obrázku z průkazky. Velmi pomalu jsem sloupl vrchní část fólie..a s ní i svůj obličej, který tak zůstane navždy přilepen k igelitu. Na průkazce mi zůstal ošuntělý fotografický papír s kouskem barvy, který jsem posléze identifikoval jako půlku límce košile.

 JEBAT!!! Situace beznadějná, navíc okénka PID za necelou hodinku zavírají. Naštěstí jsem si právě v tomhle okamžiku naprosté beznaděje vzpomněl, že pět minut cesty od našeho bytu je fotoateliér, kde se dá za pořídit pasovka bleskovka..moje poslední naděje. Během několika vteřin jsem se oblékl a vyrazil na záchrannou misi, která mi měla zajistit vytouženou jízdenku.

 K fotoateliéru jsem doslova doběhl, vzal za kliku, udělal krok a…PLESK!!! Narážím do zamčených dveří, na kterých, jak si až teprve všímám, visí cedulka „Přijdu hned.“

 Konec nadějí, příběh uzavřen.

 Co víc říct? Mohl bych sáhodlouze rozepisovat, kterak fotograf NEPŘIŠEL hned, ale po dlouhých dvaceti minutách, které jsem si krátil navztekanou konverzací s maminkou, jež si chtěla dát vyfotit miminko, jak mi poté pořídil fotografii, na které vypadám jako přistěhovalec z Kazachstánu, který si rozhodl užít života na západě, než ho definitivně sklátí pokročilé stadium lepry, ale přijde mi to zbytečné.

 Pointu jste snad chytli.

 Život je svině a báby na přepážkách zvlášť.