What the f**k?!!

    Musím rovnou říct, že je nemám rád a kašlu na to, že jsem si tak zrušil poslední šanci na rande s Mirkou Spáčilovou. Těžko říct, co mi vlastně na tvorbě bratrůnebocotoje Svěráků tolik vadí, ale každopádně mám z každého jejich nového počinu husí kůži vždy už dávno předtím, než jej vrhnou na plátna kin a začnou jím masírovat naše každodenním cynismem okoralá srdce s láskou a prostotou sobě vlastní. Tywe..proč? Kdo se o to prosí? Když si budu chtít poplakat, pustím si Petra Novotného, zasmát se můžu u Televizních novin a milou každodennost si přeci zažívám..každý den, ne?

 Nesnáším vřelost. Vytáčí mě ta upatlaně kýčovitá, okázale servírovaná prostota, která nutí lidi zírat na plátno lesknoucíma se očima s melancholickým úsměvem a vzpomínkou na lepší časy v srdci. Ten stav, kdy se z každého pubertálního svůdce, který vzal spolužačku odpoledne do kina, stává filozof, protože „..to bylo takový opravdový, jestli mi rozumíš, jako a vůbec, nechtěla bys u nás přespat máma má noční?“

 Fuck opravdovost. Co to vůbec JE? Proč se o tom točí filmy? Mám pocit, že lidé oceňující na Svěrákovi právě tuto vlastnost, jednoduše nežijou vlastní životy s dostatečnou intenzitou a tak si chodí do kina „dohnat“ ty chybějící kousky. Je to jako kdybych přišel odpoledne domů a pustil si na videu film o tom, jak jsem přišel domů (a v rámci „hlubšího“ rozměru by ten film mohl být o tom, jak jsem přišel domů a rozhodl se natočit film o tom, jak jsem přišel domů, hehe no nejsem já šibal?) – kdo má TOHLE kuwa zapotřebí?

 Ať si Baldýnskej klidně pukne, ale stokrát raději půjdu na Bitvu u Thermopyl, protože ta mi naservíruje naprosto nepravděpodobné, nablýskané nesmyslné vizuální orgie, které (a teď se držte, fanoušci lidských filmů) ve skutečném životě jednoduše NEMŮŽU zažít! Z kina si odnesu zážitek neaplikovatelný na realitu (tedy..v opravdu soukromých chvilkách jsem si v duchu několikrát přehrával obrázek, kterak polonahý skáču v obýváku přes ohořelé mrtvoly spolubydlících a tluču oštěpem do stropu, ať se soused ze šestého klidně posere..) a budu mít aspoň o čem přemýšlet v metru. Ze Svěráka si odnesu dojem, že stárnoucí muži občas vyvádějí jak adolescenti, že život je hořkosladký a často nám servíruje komické situace, ze kterých však při hlubším zamyšlení mrazí. Nic vás nenapadá? Cože? Že tenhle pocit přeci musí mít KAŽDÝ, protože život takový opravdu je a musí to docházet všem, kteří ten svůj opravdu žijí? Bingo, přátelé, jsme u jádra.

 A tak jménem Fallstara a v zájmu pokleslé kinematografie vyzývám všechny případné čtenáře..

 ..žijte tak, abyste na „skutečný“ život nemuseli chodit do kina.

    P.S.: Abych byl spravedlivý, výše popsaná skutečnost mě štve o to víc, že znám nazpaměť téměř celou tvorbu pánů Svěráka a Smoljaka, týkající se Járy Cimrmana. Vím, že dokážou být krutí, ironičtí a realističtí bez patosu. Tím spíše se dere na mysl otázka, proč cítí jeden z nich potřebu neustále odbíhat k „civilnějším“ tématům.