Jdi na obsah Jdi na menu
 


Velké kataklyzma - kapitola čtvrtá

10. 4. 2007

„Jsem totálně v řiti,“ pomyslela si Eileen O‘ Sheary a zhluboka si přihnula z těžkého kameninového korbele. Pivo bylo teplé a zvětralé, ale tomu se nedivila, protože za poslední hodinu se napila všehovšudy dvakrát a zbytek času strávila zíráním do zdi.

 Tady, v hostinci U Čertovy báby, by se za normálních okolností cítila jako doma, ale tentokrát jí všechno kolem -dubové stoly polité pivem, věčně porouchaný výčep, rvoucí se štamgasti a dokonce i vzduch, těžký a zhoustlý dýmkovým kouřem – přišlo podivně cizí a nepřátelské. Není divu, vždyť poprvé po tolika letech tady seděla sama, bez Rousňáka.

 Eileen neměla strach; v podobném prostředí vyrůstala a cítila se v něm jako ryba ve vodě. Ne nadarmo měla už v tak útlém věku pověst nejschopnější a taky nejdrsnější zlodějky ve městě. Ona a Rousňák, její kumpán a dle zákonů ulice také něco jako manžel. Nikdo se jim nemohl rovnat a nikdo se o to také nepokoušel. Byli slavní, silní a po setmění jim patřilo celé město. Až do včerejška.

 Eileen vzdychla a na hladinu zvětralého piva dopadla slza, toho dne ne první a rozhodně ne poslední. Rousňáku, ty pitomče, pomyslela si, proč jsi mě neposlechl, proč jsi odtamtud sakra nezdrhl dokud byl čas, proč jsi sahal po měšci, který mohl obsahovat maximálně pár set zlatek.

 Toho dne byli oba nanejvýše spokojení a doslova opilí úspěchem. Právě se, vprostřed hluboké noci, vraceli ulicemi města, poté co do posledního zlaťáčku vybílili pokladnu v chrámu Apokalyptiků, nejbohatší sekty široko daleko. Mince v jejich tlumocích uspokojivě chřestily a Eileen i Rousňák plánovali, že se na pár měsíců ztratí lidem z očí a budou si užívat zasloužený odpočinek.

 Když se plížili jakousi obzvláště temnou uličkou, upoutal jejich pozornost tlumený hovor, ozývající se zpoza jedné napůl rozpadlé ohrady. Zastavili se a pozorně naslouchali, jestli tam kousek od nich náhodou nestojí městští protektoři, pátrající po jejich stopě.

 Po několika minutách napjatého poslouchání jim však došlo, že rozhovor za ohradou se nese v úplně jiném duchu, na hony vzdáleném zákonům a pravidlům. Domlouvala se zde totiž zákeřná vražda. Jako stíny se oba zloději připlížili k ohradě a velmi opatrně nahlédli dovnitř. Spatřili překrásnou ženu v černém, která právě dávala poslední instrukce bandě nájemných hrdlořezů. Objektem obchodu byl jakýsi šarlatán jménem Vrabec Kotevník. Eileen napadlo, že ať je ten človíček s legračním jménem kdokoli, rozhodně by teď nechtěla být v jeho kůži.

 Když byl obchod domluven, vůdce vrahů napřáhl ruku v gestu srozumitelném ve všech jazycích na celém světě – nastal čas placení. Tento okamžik, aniž by to Eileen tušila, měl navždy změnit její život a z ulice ji katapultovat až na překrásně malované obrazy, ke kterým se jednou budou modlit statisíce lidí. To je ovšem ještě vzdálená budoucnost, v této chvíli vše vypadalo zcela obyčejně. Žena odepjala od opasku naditý kožený měšec a vysázela vrahovi na ruku padesát zlatých mincí. Eileen pohlédla na Rousňáka a divoký lesk v jeho očích jí potvrdil, že si také všiml nezanedbatelného faktu, že ta tajemná kráska právě vysypala z váčku mince v hodnotě menšího domu a přesto ho nevyprázdnila, dokonce vypadal, jako kdyby v něm zůstalo minimálně jednou tolik. Nepotřebovali ani hovořit, aby jim bylo jasné, co si oba myslí. Ta žena dnes večer zažije velice nepříjemné překvapení a ačkoli nepřijde ani o život, ani o čest (Podobné praktiky byly pod jejich úroveň.), rozhodně se jí bude bez tak objemné zátěže kráčet mnohem lehčeji.

 V tichosti vyčkávali, až se konečně nájemní vrazi odporoučeli a žena v černém zůstala sama. Ještě chvilinku zůstala stát a vyprovázela své obchodní partnery pohledem a poté se také chystala k odchodu. To byla jejich chvíle.

 Eileen cítila, jak se její partner napjal a hotovil se ke skoku, kterým překoná ohradu a s divokým smíchem obere nebožačku o veškerou hotovost. V takových chvílích sdílela jeho euforii, cítila se stejně silná a divoká jako on. Nejednou se přímo po akci, když jejich oběti vyděšeně prchly, společně svalili někam pod keř a ještě v opojení barbarské radosti se téměř zvířecky pomilovali. Teď to však bylo jiné. Eileen na okamžik přepadla závrať a vzápětí na ni zaútočilo něco cizího, podivný pocit přímo z hloubi mozku, primitivní pud zděděný po předcích, který ji varoval, že tam za ohradou číhá neodvratná smrt.

 Chytila svého druha za ruku.

 „Kašlem na to lásko. Nějak se mi to nezdá, víš? Prachů teď máme dost, tak nebudeme zbytečně riskovat. Pojď, půjdeme domů a…“ lascivně se na něj usmála „…nebudeš litovat.“

 Rousňák se na ni jen udiveně podíval, ale podle výrazu jeho očí bylo jasné, že o jejím návrhu ani neuvažuje.

 Jako malej kluk, vzpomínala hořce Eileen, nikdy neměl dost.

 Pohladil ji po ruce. „Eileenko, jestlipak už na starý kolena neměkneš?“ Šibalsky se na ni usmál a mrknul. „Počkej tady kočičko, ve vteřině jsem zpátky a můžeme jít domů slavit.“

 Pak skočil přes ohradu a zemřel tak rychle, že ani nestačil tasit meč.

 Eileen posunkem zavolala šenkýře a objednala si ještě jeden korbel. Starý Tom, dlouholetý majitel a výčepní hostince U Čertovy báby, jen udiveně zakroutil hlavou a narazil nový soudek, mimochodem už třetí, který u něj ta malá zlodějka za poslední dva dny načala. Tom nechápal, proč včera v noci dorazila celá uplakaná, nikomu nic neřekla a od té doby tady sedí a chlastá jako parta dřevorubců. Taky nechápal, proč s ní není ten veselý chlapík Rousňák. Ale protože se Tom neživil chápáním, ale provozováním hostince, beze slov naplnil korbel a postavil ho před zlodějku. Ta mu také beze slov hodila jednu zlatou minci a gestem štědře odmítla drobné nazpět.

 Další slzy zčeřily hladinu v korbeli a další vzpomínky, příliš čerstvé a bolestivé, se draly na povrch.

 Rousňák přeskočil ohradu, stanul přímo za ženou a významně si odkašlal.

 „Nerad vás obtěžuju krásná dámo,“ pravil ironicky zdvořilým tónem, „ale zdá se mi, že ten měšec, co máte u pasu, je na vaši křehkou postavu příliš těžký. Když dovolíte, rád vám od něj pomohu.“

 Ta žena k němu stála zády a během jeho řeči se ani nepohnula, vlastně se zdálo, že zlodějovu přítomnost ani nebere na vědomí. A pak se to stalo. Během zlomku vteřiny stačila tasit meč a tím samým pohybem se napřáhla a z otočky ťala.

 Rousňák ještě asi vteřinu vydržel stát na nohou, ale poté se bez jediného hlesu skácel na zem a pod jeho tělem se rychle zvětšovala temná kaluž.

 Eileen chtěla křičet, chtěla vyskočit a rozsekat tu ženskou na kusy, ale nezmohla se na nic jiného, než tupě zírat na ten přízrak v podobě krásné ženy s nádherně tvarovaným tělem a medově zbarvenými vlasy, kterak zcela lhostejně hledí na mrtvolu jejího miláčka a sametovým šátkem stírá z čepele krev. Potom se naklonila, pohlédla do Rousňákových skelných očí a krutě se usmála.

 „Ne, nedovolím.“

 Eileen znovu usrkla piva a otřela si zarudlé, od dvoudenního pláče opuchlé oči. Od té chvíle byly její vzpomínky slity v neuchopitelnou změť barev a pocitů. Zběsilý úprk, nepřítomné šílenství a nakonec, jako světlo majáku, vývěsní štít zpodobňující ošklivou babiznu s rohatou hlavou a bradavicí na nose.

 A tak byla tady, pila, vzpomínala a propadala beznaději a šílenství. Hlavně šílenství, pomyslela si, protože jak jinak by se dal vysvětlit ten nesmyslný detail, který se jí neustále dral na mysl? Jak si odůvodnit to, co jsem viděla na zádech té dívky, když se jí při odchodu zachytil plášť o trnkový keř v rohu zahrady a odhalil tak oděv pod ním?

 Každopádně, právě tady, v hostinci U Čertovy báby, zlodějka Eileen O‘ Sheary slavnostně přísahala sama sobě, že tu ženu za každou cenu najde, a pak… Eileen pohladila své dva krátké meče, které nosila u pasu… pak ji bez milosti zabije.

 A to, že má ta svině na zádech křídla, černé jako smola, to jí ani v nejmenším nepomůže.

***

 Na severu města prý několik starších lidí zažilo krátký prudký deštík. Neobvyklý byl fakt, že dle jejich svědectví pršely mrtvé žáby. V noci byl nad Ledovými pláněmi spatřen podivný objekt diskovitého tvaru, jedna žena z města porodila trojhlavé dítě, na nebi se objevila kometa, sochy Valkýr před chrámem ronily krvavé slzy a v jeden den zemřelo v Ubožácké čtvrti třináct lidí na neznámou nemoc.

 Svět se mění. Čím dál častěji vane ulicemi města ledový vítr z východu a stále více lidí se s výkřikem na rtech budí ze strašlivých nočních můr.

 Hranice slábne a čas se chýlí ke konci. A poslední lidská naděje…

***

 …Stojí v pokoji mrtvého mága, za ruku drží překrásnou dívku s andělskými křídly a nevěřícně hledí na svého přítele, který právě poprvé v jeho společnosti řekl sprosté slovo. V této chvíli se netváří nijak hrdinsky a kdyby ho takto zastihl kterýkoli bookmaker, sázky na záchranu světa by se zřejmě příliš nehrnuly.

 Ticho v Dragonettiho pokoji přerušila až Dita, která si s údivem uvědomila, že pod tíhou napjaté situace zakolísala a chytila Vrabce za ruku. Zamyšleně promluvila:

 „Ještě zaživa jsem chodila s jedním básníkem. Takovej dopis jsem taky dostala. Psalo se v něm něco o neperspektivním vztahu, prázdnym nitru a podobný věci.“

 Odpovědí jí bylo jen ještě hlubší mlčení.

 „No…ale tohle ti asi nepíše, viď?“ pokračovala rozpačitě.

 Ticho.

  „Bille?“ osmělil se Vrabec. „CO přesně se tam píše?“

 Bill se na Vrabce nešťastně zadíval a zavrtěl hlavou. Potom zavřel oči a zhluboka se nadechl, jako kdyby se chystal ponořit pod vodu. Když je znovu otevřel, jeho výraz byl o poznání klidnější a zdálo se, že je aspoň částečně vyrovnán s tím, co musí svým přátelům sdělit a co to pro ně bude znamenat.

 „Píše se tu,“ začal pomalu, „kdo je zodpovědný za to, co se děje. Dále se zde mluví o všem, co by se mohlo stát pokud selžeme a hlavně…hlavně se tady píše o místě, na které budeme muset jít.“

 „A co tě potom tak rozhodilo?“ zeptal se ho udiveně Vrabec. „Vždyť přesně to jsme potřebovali, ne?“

 Bill se nevesele pousmál. „Jo? Tak to jsi mě uklidnil. Tak poslouchej. Za tím vším co se děje a co se teprve dít bude, nestojí nikdo jiný než samotný vládce Pekel, hrůzný Temný pán a jeho armády. A to zdaleka není všechno; jediná šance, jak toho bastarda porazit, je vystavit ho přímé konfrontaci s jeho největším nepřítelem, což pro nás znamená, že musíme proniknout přímo do jeho domovské sféry. A aby toho nebylo málo, Dragonetti mi poslal varování, že se u nás pohybuje zabiják Pekla…to ostatně,“ ukázal na mágovu mrtvolu, „vidíte sami. A jako třešnička na dortu tu je psáno, že Temný pán má svého špeha i v nejvyšších kruzích městské rady. Víš…jestli tohle je přesně to, co jsme potřebovali, museli jsme minulý rok strašně zlobit.“

 Teď pro změnu prudce změnili barvu Vrabec a Dita.

 „Bille,“ ozval se po chvíli Vrabec, „kdo je ten největší nepřítel Temného pána?“

 Bill i Dita na něj chvíli soucitně hleděli a Vrabec si najednou uvědomil celou pravdu v její zrůdné velikosti. Okamžitě ho opustila odvaha, kterou byl doteď chvíle naplněn k prasknutí.

 „Ne. Ne, ne a ne! Ani omylem. Zatím to s vámi byla docela legrace, ale jestli si myslíte, že se nechám odtáhnout do Pekla, musíte být padlí na hlavu. Vracím se do ordinace a vy si sežeňte nového Odražeče, jo?“

 Teprve teď Dita pustila jeho ruku, kterou do této chvíle stále pevně svírala. Podívala se na něj pohledem, ve kterém se mísil odpor s pohrdáním a potom se k němu ostentativně otočila zády. Bill se zamračil a chvíli vypadal, že svému příteli utrhne uši, ale potom se ovládl a chlácholivě ho poplácal po zádech.

 „Vrabče,“ pravil, „na světě není víc Odražečů. Jakkoli se ti to nelíbí, jsi tady jen ty a právě teď tě svět opravdu potřebuje. Jen člověk s mocí Odražeče může zkusit vzdorovat samotnému Temnému pánovi v jeho domově, ačkoli já sám jsem o ničem podobném ještě neslyšel. Chápu, jak ti je. Ještě před pár hodinami jsi vedl obyčejný, nekomplikovaný život a teď máš nasazovat krk kvůli mlhavé hrozbě o které se vypráví jen v legendách. Ale nedá se nic jiného dělat. Musíme to zkusit. Tak se seber.“

 „Já nemůžu Bille,“ zašeptal Vrabec zničeně, „mám…šílený strach. Pochop…postavit se Temnému…“

 „Kašlem na tebe!“ zařvala zničehonic Dita a zuřivě do Vrabce strčila s takovou silou, že málem upadl. „Nepotřebujem tě ty posránku a víš co? Radši bych se pokusila toho Temnýho hajzla utlouct mrtvou kočkou, než abych se vláčela do Pekel s tebou! Vrať se do svýho stanu a láduj chromý báby pilulkama. Já…“ v tu chvíli se dala do pláče.

 „Hezký!“ nechala se jejím výkonem strhnout Uma a nadšeně aplaudovala. „Doraž ho!“

 Vrabec se na Ditu ohromeně podíval a stud, který ho v tu chvíli zaplavil byl zcela jistě tím nejhorším, co ve svém životě pocítil, dokonce daleko horší než strach, který ještě před chvílí cítil. Síla jejího zklamání ho zasáhla jako tlaková vlna a málem ho srazila na kolena. Styděl se za sebe tak moc, že by se nejraději schoval a už nikdy nevylézal. Toužil Ditu obejmout, omluvit se a ujistit jí, že mluvil pod vlivem stresu, že se jen na okamžik nechal ovládnout svým strachem a také jí chtěl ujistit, že už je to pryč a jeho odhodlání je nyní ještě snad tisíckrát silnější, ale zároveň cítil, že by to právě teď nepřijala, z čehož mu bylo skoro do pláče. Bezradně se podíval na Billa a chtěl se omluvit, když tu najednou spatřil, že z koberce pod mágovým tělem a z Billovy kapsy se line hustý namodralý kouř. S úžasem namířil prst na Billa a otevřel ústa, aby ho varoval, když si toho všiml i Bill.

 „Vrabče!“ zakřičel nadšeně, „Víš co děláš?!“

 „Já? Já nic!“ zavrtěl Vrabec zmateně hlavou.

Bill k němu přiskočil, položil mu ruce na ramena a začal jím prudce třást.

 „Jak? Řekni mi jak to děláš?“

  „Já vůbec nic nedělám,“ bránil se Vrabec, vyděšený podivným chováním svého přítele.

 „Ty to nechápeš?“ smál se Bill, „ten kruh pod Dragonettim je zbytek po příchodu démona v mé kapse leží vlasy, které pravděpodobně patří tomu pekelnému vrahovi! A ty to ničíš, chápeš? Zřetelně to cítím, září to z tebe na hony daleko. Ty odrážíš! Jen se podívej, co to dělá se stopami Pekla. Jak?!“ vyptával se o překot a stále svým přítelem nadšeně třásl.

 „B-b-b-bille, t-t-t-o b-b-b-o-lí!“ podařilo se vyhrknout Vrabcovi.

 „No tak!,“ naléhal Bill, „Jak to děláš? Na co jsi myslel?“

 „Nevím,“ zalhal Vrabec, ale neubránil se kradmému pohledu na Ditu, která ho i přes všechen rozruch nadále ignorovala.

 „Hmmm,“ pousmál se zamyšleně Bill, „Takže takhle to je. No, to je teď jedno. Každopádně, už chápeš, proč tě nemůžeme nechat tady? My tě potřebujeme, příteli, víc než cokoli jiného.“

 Vrabec, dosud zaraženě hledící do země, pomalu zdvihl zrak a pevně upřel pohled do Billových očí. Naprázdno polkl a vážně pokýval hlavou.

 „Já vím, Bille.“ zašeptal, pak uchopil Billovu ruku a pevně ji stiskl. „Teď už to vím.“

 Dita sebou při jeho slovech nepatrně trhla, nicméně stále zůstala otočená. Její postoj však jaksi změkl a ztratil na tuhé rozhodnosti, kterou ještě před chvílí vyzařoval.

 „Dragonetti nás nenechal na holičkách,“ začal Bill s novou energií. „V jeho dopise jsou obsaženy podrobné instrukce, kterými se hodlám řídit. Musíme vyhledat jistého člověka, který nám pomůže při náročném intersférickém cestování. Místo, kde ho budeme hledat leží na opačném konci města, v Ubožácké čtvrti, takže pokud proti tomu nic nemáte, vyrazíme. Dito?“

 Dita se pomalu otočila a aniž by jen pohledem zavadila o Vrabce, přikývla.

 Bill se najednou zastavil a zatvářil se velmi provinile. Potom poklekl před tělo nebohého mága a tichým hlasem odříkal modlitbu v jazyce, kterému Vrabec nerozuměl.

 „Tvá památka nikdy nezahyne, Dragonetti Temnovousi. Přísahám,“ zakončil Bill pietní chvilku. „Ještě zaskočíme za panem Chrmlalem, ano? Rád bych se mu omluvil a chci vědět, jak bude naloženo s Dragonettiho tělem.“

 Poté se všichni tři otočili ke dveřím a vyšli na chodbu.

 Ukázalo se však, že jejich odchod nebude bez komplikací. Augusta Chrmlala nemuseli nikde hledat – stál totiž v půli chodby společně s dvěma muži v černém oblečení, kteří na Vrabce a jeho společníky mířili nebezpečně vyhlížejícími samostříly.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(dabljů, 11. 4. 2007 13:09)

Já chci další dííííííl!!!!