Velké kataklyzma - kapitola čtvrtá
„Jsem totálně
v řiti,“ pomyslela si Eileen O‘ Sheary a zhluboka si přihnula
z těžkého kameninového korbele. Pivo bylo teplé a zvětralé, ale tomu se
nedivila, protože za poslední hodinu se napila všehovšudy dvakrát a zbytek času
strávila zíráním do zdi.
Tady,
v hostinci U Čertovy báby, by se za normálních okolností cítila jako doma,
ale tentokrát jí všechno kolem -dubové stoly polité pivem, věčně porouchaný
výčep, rvoucí se štamgasti a dokonce i vzduch, těžký a zhoustlý dýmkovým kouřem
– přišlo podivně cizí a nepřátelské. Není divu, vždyť poprvé po tolika letech
tady seděla sama, bez Rousňáka.
Eileen
neměla strach; v podobném prostředí vyrůstala a cítila se v něm jako
ryba ve vodě. Ne nadarmo měla už v tak útlém věku pověst nejschopnější a
taky nejdrsnější zlodějky ve městě. Ona a Rousňák, její kumpán a dle zákonů
ulice také něco jako manžel. Nikdo se jim nemohl rovnat a nikdo se o to také
nepokoušel. Byli slavní, silní a po setmění jim patřilo celé město. Až do
včerejška.
Eileen
vzdychla a na hladinu zvětralého piva dopadla slza, toho dne ne první a
rozhodně ne poslední. Rousňáku, ty pitomče, pomyslela si, proč jsi mě
neposlechl, proč jsi odtamtud sakra nezdrhl dokud byl čas, proč jsi sahal po
měšci, který mohl obsahovat maximálně pár set zlatek.
Toho
dne byli oba nanejvýše spokojení a doslova opilí úspěchem. Právě se, vprostřed
hluboké noci, vraceli ulicemi města, poté co do posledního zlaťáčku vybílili
pokladnu v chrámu Apokalyptiků, nejbohatší sekty široko daleko. Mince
v jejich tlumocích uspokojivě chřestily a Eileen i Rousňák plánovali, že
se na pár měsíců ztratí lidem z očí a budou si užívat zasloužený
odpočinek.
Když
se plížili jakousi obzvláště temnou uličkou, upoutal jejich pozornost tlumený
hovor, ozývající se zpoza jedné napůl rozpadlé ohrady. Zastavili se a pozorně
naslouchali, jestli tam kousek od nich náhodou nestojí městští protektoři,
pátrající po jejich stopě.
Po
několika minutách napjatého poslouchání jim však došlo, že rozhovor za ohradou
se nese v úplně jiném duchu, na hony vzdáleném zákonům a pravidlům.
Domlouvala se zde totiž zákeřná vražda.
Jako stíny se oba zloději připlížili k ohradě a velmi opatrně nahlédli
dovnitř. Spatřili překrásnou ženu v černém, která právě dávala poslední instrukce
bandě nájemných hrdlořezů. Objektem obchodu byl jakýsi šarlatán jménem Vrabec
Kotevník. Eileen napadlo, že ať je ten človíček s legračním jménem
kdokoli, rozhodně by teď nechtěla být v jeho kůži.
Když
byl obchod domluven, vůdce vrahů napřáhl ruku v gestu srozumitelném ve
všech jazycích na celém světě – nastal čas placení. Tento okamžik, aniž by to
Eileen tušila, měl navždy změnit její život a z ulice ji katapultovat až
na překrásně malované obrazy, ke kterým se jednou budou modlit statisíce lidí.
To je ovšem ještě vzdálená budoucnost, v této chvíli vše vypadalo zcela
obyčejně. Žena odepjala od opasku naditý kožený měšec a vysázela vrahovi na
ruku padesát zlatých mincí. Eileen pohlédla na Rousňáka a divoký lesk
v jeho očích jí potvrdil, že si také všiml nezanedbatelného faktu, že ta
tajemná kráska právě vysypala z váčku mince v hodnotě menšího domu a
přesto ho nevyprázdnila, dokonce vypadal, jako kdyby v něm zůstalo
minimálně jednou tolik. Nepotřebovali ani hovořit, aby jim bylo jasné, co si
oba myslí. Ta žena dnes večer zažije velice nepříjemné překvapení a ačkoli
nepřijde ani o život, ani o čest (Podobné praktiky byly pod jejich úroveň.),
rozhodně se jí bude bez tak objemné zátěže kráčet mnohem lehčeji.
V tichosti
vyčkávali, až se konečně nájemní vrazi odporoučeli a žena v černém zůstala
sama. Ještě chvilinku zůstala stát a vyprovázela své obchodní partnery pohledem
a poté se také chystala k odchodu. To byla jejich chvíle.
Eileen
cítila, jak se její partner napjal a hotovil se ke skoku, kterým překoná ohradu
a s divokým smíchem obere nebožačku o veškerou hotovost. V takových
chvílích sdílela jeho euforii, cítila se stejně silná a divoká jako on.
Nejednou se přímo po akci, když jejich oběti vyděšeně prchly, společně svalili
někam pod keř a ještě v opojení barbarské radosti se téměř zvířecky pomilovali.
Teď to však bylo jiné. Eileen na okamžik přepadla závrať a vzápětí na ni
zaútočilo něco cizího, podivný pocit přímo z hloubi mozku, primitivní pud
zděděný po předcích, který ji varoval, že tam za ohradou číhá neodvratná smrt.
Chytila
svého druha za ruku.
„Kašlem
na to lásko. Nějak se mi to nezdá, víš? Prachů teď máme dost, tak nebudeme
zbytečně riskovat. Pojď, půjdeme domů a…“ lascivně se na něj usmála „…nebudeš
litovat.“
Rousňák
se na ni jen udiveně podíval, ale podle výrazu jeho očí bylo jasné, že o jejím
návrhu ani neuvažuje.
Jako
malej kluk, vzpomínala hořce Eileen, nikdy neměl dost.
Pohladil
ji po ruce. „Eileenko, jestlipak už na starý kolena neměkneš?“ Šibalsky se na
ni usmál a mrknul. „Počkej tady kočičko, ve vteřině jsem zpátky a můžeme jít
domů slavit.“
Pak
skočil přes ohradu a zemřel tak rychle, že ani nestačil tasit meč.
Eileen posunkem zavolala šenkýře a objednala si ještě
jeden korbel. Starý Tom, dlouholetý majitel a výčepní hostince U Čertovy báby,
jen udiveně zakroutil hlavou a narazil nový soudek, mimochodem už třetí, který
u něj ta malá zlodějka za poslední dva dny načala. Tom nechápal, proč včera
v noci dorazila celá uplakaná, nikomu nic neřekla a od té doby tady sedí a
chlastá jako parta dřevorubců. Taky nechápal, proč s ní není ten veselý
chlapík Rousňák. Ale protože se Tom neživil chápáním, ale provozováním
hostince, beze slov naplnil korbel a postavil ho před zlodějku. Ta mu také beze
slov hodila jednu zlatou minci a gestem štědře odmítla drobné nazpět.
Další slzy zčeřily hladinu v korbeli a další
vzpomínky, příliš čerstvé a bolestivé, se draly na povrch.
Rousňák přeskočil ohradu, stanul přímo za ženou a
významně si odkašlal.
„Nerad vás obtěžuju krásná dámo,“ pravil ironicky
zdvořilým tónem, „ale zdá se mi, že ten měšec, co máte u pasu, je na vaši
křehkou postavu příliš těžký. Když dovolíte, rád vám od něj pomohu.“
Ta žena k němu stála zády a během jeho řeči se ani
nepohnula, vlastně se zdálo, že zlodějovu přítomnost ani nebere na vědomí. A
pak se to stalo. Během zlomku vteřiny stačila tasit meč a tím samým pohybem se
napřáhla a z otočky ťala.
Rousňák ještě asi vteřinu vydržel stát na nohou, ale poté
se bez jediného hlesu skácel na zem a pod jeho tělem se rychle zvětšovala temná
kaluž.
Eileen chtěla křičet, chtěla vyskočit a rozsekat tu
ženskou na kusy, ale nezmohla se na nic jiného, než tupě zírat na ten přízrak
v podobě krásné ženy s nádherně tvarovaným tělem a medově zbarvenými
vlasy, kterak zcela lhostejně hledí na mrtvolu jejího miláčka a sametovým
šátkem stírá z čepele krev. Potom se naklonila, pohlédla do Rousňákových
skelných očí a krutě se usmála.
„Ne, nedovolím.“
Eileen znovu usrkla piva a otřela si zarudlé, od
dvoudenního pláče opuchlé oči. Od té chvíle byly její vzpomínky slity
v neuchopitelnou změť barev a pocitů. Zběsilý úprk, nepřítomné šílenství a
nakonec, jako světlo majáku, vývěsní štít zpodobňující ošklivou babiznu
s rohatou hlavou a bradavicí na nose.
A tak byla tady, pila, vzpomínala a propadala beznaději a
šílenství. Hlavně šílenství, pomyslela si, protože jak jinak by se dal
vysvětlit ten nesmyslný detail, který se jí neustále dral na mysl? Jak si
odůvodnit to, co jsem viděla na zádech té dívky, když se jí při odchodu
zachytil plášť o trnkový keř v rohu zahrady a odhalil tak oděv pod ním?
Každopádně, právě tady, v hostinci U Čertovy báby,
zlodějka Eileen O‘ Sheary slavnostně přísahala sama sobě, že tu ženu za každou
cenu najde, a pak… Eileen pohladila své dva krátké meče, které nosila u pasu…
pak ji bez milosti zabije.
A to, že má ta svině na zádech křídla, černé jako smola,
to jí ani v nejmenším nepomůže.
***
Na severu města prý několik starších lidí zažilo krátký
prudký deštík. Neobvyklý byl fakt, že dle jejich svědectví pršely mrtvé žáby.
V noci byl nad Ledovými pláněmi spatřen podivný objekt diskovitého tvaru,
jedna žena z města porodila trojhlavé dítě, na nebi se objevila kometa,
sochy Valkýr před chrámem ronily krvavé slzy a v jeden den zemřelo
v Ubožácké čtvrti třináct lidí na neznámou nemoc.
Svět se mění. Čím dál častěji vane ulicemi města ledový
vítr z východu a stále více lidí se s výkřikem na rtech budí ze
strašlivých nočních můr.
Hranice slábne a čas se chýlí ke konci. A poslední lidská
naděje…
***
…Stojí v pokoji mrtvého mága, za ruku drží
překrásnou dívku s andělskými křídly a nevěřícně hledí na svého přítele,
který právě poprvé v jeho společnosti řekl sprosté slovo. V této chvíli
se netváří nijak hrdinsky a kdyby ho takto zastihl kterýkoli bookmaker, sázky
na záchranu světa by se zřejmě příliš nehrnuly.
Ticho v Dragonettiho pokoji přerušila až Dita, která
si s údivem uvědomila, že pod tíhou napjaté situace zakolísala a chytila
Vrabce za ruku. Zamyšleně promluvila:
„Ještě zaživa jsem chodila s jedním básníkem.
Takovej dopis jsem taky dostala. Psalo se v něm něco o neperspektivním
vztahu, prázdnym nitru a podobný věci.“
Odpovědí jí bylo jen ještě hlubší mlčení.
„No…ale tohle ti asi nepíše, viď?“ pokračovala rozpačitě.
Ticho.
„Bille?“ osmělil
se Vrabec. „CO přesně se tam píše?“
Bill se na Vrabce nešťastně zadíval a zavrtěl hlavou.
Potom zavřel oči a zhluboka se nadechl, jako kdyby se chystal ponořit pod vodu.
Když je znovu otevřel, jeho výraz byl o poznání klidnější a zdálo se, že je
aspoň částečně vyrovnán s tím, co musí svým přátelům sdělit a co to pro ně
bude znamenat.
„Píše se tu,“ začal pomalu, „kdo je zodpovědný za to, co
se děje. Dále se zde mluví o všem, co by se mohlo stát pokud selžeme a
hlavně…hlavně se tady píše o místě, na které budeme muset jít.“
„A co tě potom tak rozhodilo?“ zeptal se ho udiveně
Vrabec. „Vždyť přesně to jsme potřebovali, ne?“
Bill se nevesele pousmál. „Jo? Tak to jsi mě uklidnil.
Tak poslouchej. Za tím vším co se děje a co se teprve dít bude, nestojí nikdo
jiný než samotný vládce Pekel, hrůzný Temný pán a jeho armády. A to zdaleka
není všechno; jediná šance, jak toho bastarda porazit, je vystavit ho přímé
konfrontaci s jeho největším nepřítelem, což pro nás znamená, že musíme
proniknout přímo do jeho domovské sféry. A aby toho nebylo málo, Dragonetti mi
poslal varování, že se u nás pohybuje zabiják Pekla…to ostatně,“ ukázal na
mágovu mrtvolu, „vidíte sami. A jako třešnička na dortu tu je psáno, že Temný
pán má svého špeha i v nejvyšších kruzích městské rady. Víš…jestli tohle
je přesně to, co jsme potřebovali, museli jsme minulý rok strašně zlobit.“
Teď pro změnu prudce změnili barvu Vrabec a Dita.
„Bille,“ ozval se po chvíli Vrabec, „kdo je ten největší
nepřítel Temného pána?“
Bill i Dita na něj chvíli soucitně hleděli a Vrabec si
najednou uvědomil celou pravdu v její zrůdné velikosti. Okamžitě ho
opustila odvaha, kterou byl doteď chvíle naplněn k prasknutí.
„Ne. Ne, ne a ne! Ani omylem. Zatím to s vámi byla
docela legrace, ale jestli si myslíte, že se nechám odtáhnout do Pekla, musíte
být padlí na hlavu. Vracím se do ordinace a vy si sežeňte nového Odražeče, jo?“
Teprve teď Dita pustila jeho ruku, kterou do této chvíle
stále pevně svírala. Podívala se na něj pohledem, ve kterém se mísil odpor
s pohrdáním a potom se k němu ostentativně otočila zády. Bill se
zamračil a chvíli vypadal, že svému příteli utrhne uši, ale potom se ovládl a
chlácholivě ho poplácal po zádech.
„Vrabče,“ pravil, „na světě není víc Odražečů. Jakkoli se
ti to nelíbí, jsi tady jen ty a právě teď tě svět opravdu potřebuje. Jen člověk
s mocí Odražeče může zkusit vzdorovat samotnému Temnému pánovi v jeho
domově, ačkoli já sám jsem o ničem podobném ještě neslyšel. Chápu, jak ti je.
Ještě před pár hodinami jsi vedl obyčejný, nekomplikovaný život a teď máš
nasazovat krk kvůli mlhavé hrozbě o které se vypráví jen v legendách. Ale
nedá se nic jiného dělat. Musíme to zkusit. Tak se seber.“
„Já nemůžu Bille,“ zašeptal Vrabec zničeně, „mám…šílený
strach. Pochop…postavit se Temnému…“
„Kašlem na tebe!“ zařvala zničehonic Dita a zuřivě do
Vrabce strčila s takovou silou, že málem upadl. „Nepotřebujem tě ty
posránku a víš co? Radši bych se pokusila toho Temnýho hajzla utlouct mrtvou
kočkou, než abych se vláčela do Pekel s tebou! Vrať se do svýho stanu a
láduj chromý báby pilulkama. Já…“ v tu chvíli se dala do pláče.
„Hezký!“ nechala se jejím výkonem strhnout Uma a nadšeně
aplaudovala. „Doraž ho!“
Vrabec se na Ditu ohromeně podíval a stud, který ho
v tu chvíli zaplavil byl zcela jistě tím nejhorším, co ve svém životě
pocítil, dokonce daleko horší než strach, který ještě před chvílí cítil. Síla
jejího zklamání ho zasáhla jako tlaková vlna a málem ho srazila na kolena.
Styděl se za sebe tak moc, že by se nejraději schoval a už nikdy nevylézal.
Toužil Ditu obejmout, omluvit se a ujistit jí, že mluvil pod vlivem stresu, že
se jen na okamžik nechal ovládnout svým strachem a také jí chtěl ujistit, že už
je to pryč a jeho odhodlání je nyní ještě snad tisíckrát silnější, ale zároveň
cítil, že by to právě teď nepřijala, z čehož mu bylo skoro do pláče.
Bezradně se podíval na Billa a chtěl se omluvit, když tu najednou spatřil, že
z koberce pod mágovým tělem a z Billovy kapsy se line hustý namodralý
kouř. S úžasem namířil prst na Billa a otevřel ústa, aby ho varoval, když si
toho všiml i Bill.
„Vrabče!“ zakřičel nadšeně, „Víš co děláš?!“
„Já? Já nic!“ zavrtěl Vrabec zmateně hlavou.
Bill
k němu přiskočil, položil mu ruce na ramena a začal jím prudce třást.
„Jak? Řekni mi jak to děláš?“
„Já
vůbec nic nedělám,“ bránil se Vrabec, vyděšený podivným chováním svého přítele.
„Ty to nechápeš?“ smál se Bill, „ten kruh pod Dragonettim
je zbytek po příchodu démona v mé kapse leží vlasy, které pravděpodobně
patří tomu pekelnému vrahovi! A ty to ničíš, chápeš? Zřetelně to cítím, září to
z tebe na hony daleko. Ty odrážíš! Jen se podívej, co to dělá se
stopami Pekla. Jak?!“ vyptával se o překot a stále svým přítelem nadšeně třásl.
„B-b-b-bille, t-t-t-o b-b-b-o-lí!“ podařilo se vyhrknout
Vrabcovi.
„No tak!,“ naléhal Bill, „Jak to děláš? Na co jsi
myslel?“
„Nevím,“ zalhal Vrabec, ale neubránil se kradmému pohledu
na Ditu, která ho i přes všechen rozruch nadále ignorovala.
„Hmmm,“ pousmál se zamyšleně Bill, „Takže takhle to je.
No, to je teď jedno. Každopádně, už chápeš, proč tě nemůžeme nechat tady? My tě
potřebujeme, příteli, víc než cokoli jiného.“
Vrabec, dosud zaraženě hledící do země, pomalu zdvihl
zrak a pevně upřel pohled do Billových očí. Naprázdno polkl a vážně pokýval
hlavou.
„Já vím, Bille.“ zašeptal, pak uchopil Billovu ruku a
pevně ji stiskl. „Teď už to vím.“
Dita sebou při jeho slovech nepatrně trhla, nicméně stále
zůstala otočená. Její postoj však jaksi změkl a ztratil na tuhé rozhodnosti, kterou
ještě před chvílí vyzařoval.
„Dragonetti nás nenechal na holičkách,“ začal Bill
s novou energií. „V jeho dopise jsou obsaženy podrobné instrukce, kterými
se hodlám řídit. Musíme vyhledat jistého člověka, který nám pomůže při náročném
intersférickém cestování. Místo, kde ho budeme hledat leží na opačném konci
města, v Ubožácké čtvrti, takže pokud proti tomu nic nemáte, vyrazíme.
Dito?“
Dita se pomalu otočila a aniž by jen pohledem zavadila o
Vrabce, přikývla.
Bill se najednou zastavil a zatvářil se velmi provinile.
Potom poklekl před tělo nebohého mága a tichým hlasem odříkal modlitbu
v jazyce, kterému Vrabec nerozuměl.
„Tvá památka nikdy nezahyne, Dragonetti Temnovousi.
Přísahám,“ zakončil Bill pietní chvilku. „Ještě zaskočíme za panem Chrmlalem, ano?
Rád bych se mu omluvil a chci vědět, jak bude naloženo s Dragonettiho
tělem.“
Poté se všichni tři otočili ke dveřím a vyšli na chodbu.
Ukázalo se však, že jejich odchod nebude bez komplikací.
Augusta Chrmlala nemuseli nikde hledat – stál totiž v půli chodby společně
s dvěma muži v černém oblečení, kteří na Vrabce a jeho společníky
mířili nebezpečně vyhlížejícími samostříly.
...
(dabljů, 11. 4. 2007 13:09)