Velké kataklyzma - kapitola druhá
Zhruba ve stejnou dobu probíhalo ve městě o notný kus cesty dál cosi, co by novinář, nebo člověk s podobně perverzními sklony, dozajista nazval „přísně utajenou schůzkou krizového štábu“. Kvůli dodržení atmosféry utajení byly okenice jednací síně zabedněny a veškerý hovor se odehrával polohlasem pouze za mihotavého světla svící. Jak velela tradice, byli zde přítomni zástupci veškerých menšin – Trapper Belgeshraw, trpasličí král, vůdce městské komunity elfů Fešák Sedmikvítek a Kaxgrhaxx, orčí kmenový náčelník. Dále pak primus města Oto von Yebal, Alan Sharpsteel, vrchní velitel městských protektorů, August Chrmlal, nejvyšší mág kouzelnické školy v Neštovicích a patriarcha Valkýrské církve Azrael, na jehož žádost byla schůze svolána. Jelikož hodlal své záměry vyjevit až přímo při zasedání, hořeli ostatní jeho účastníci netrpělivostí.
Starý a unavený primus se právě letargickým poklepáváním svého úřednického kladívka snažil přehlušit vzrušenou vřavu hlasů a zjednat klid. Příjemně monotónní zvuk ho pozvolna ukolébával k spánku a byl by opravdu usnul, kdyby ho nevyrušilo rozpačité zakašlání. Zvedl hlavu a ke svému údivu zjistil, že opravdu zavládlo ticho a všechny tváře jsou obráceny k němu v netrpělivém očekávání úvodního projevu. Chvíli se snažil rozpomenout, kde to vlastně je a co chtěl říct, poté rozpačitě nahlédl do poznámek, které si připravil a pomalu začal hovořit.
„Pánové. Tedy…sešli jsme se tu, abychom…(pohled do papírů) vyhověli naléhavé žádosti ze strany církve (delší, přemýšlivá pauza), které tímto předávám slovo,“ pokynul směrem, kde v pološeru tušil patriarchu.
Patriarcha povstal, mírně se uklonil, rozhlédl se a spustil.
„Drazí přátelé. Nejprve bych se chtěl omluvit, že vás okrádám o váš drahocenný čas. Ale vyskytly se jisté…nepříjemnosti, které bych s vámi velmi rád probral. Jak jistě víte, moji senzibilové velmi pečlivě a prakticky neustále střeží veškeré záležitosti týkající se víry. A v poslední době jsme zaznamenali enormně zvýšenou aktivitu některých zakázaných sekt, což nás přirozeně znepokojuje, zvláště když se blíží Dny Valkýr, náš největší svátek.“
Velitel městských protektorů, který jako jediný opravdu ztrácel čas, protože rozbujelé kriminální podhoubí města nikdy nespalo, si netrpělivě povzdechl a neomaleně patriarchu přerušil.
„To už tady bylo několikrát a vždy jsme to zvládli, patriarcho. Nejspíš se blíží nějaký jejich alternativní svátek, znáte to – nějaký Krvavý čas radovánek, nebo Satanova střeva, jako každý rok. Vyjdou do ulic vedeni novým prorokem temnoty, moji lidé je zmasakrují a zase bude klid.“
„Oj, tak takhle ty mluviš se staršíma chlapisko zapráskané?! Teda za prvý, já než něgde začnu hulákat, aspoň povim jak mi nebožka máma v kolíbce nadávala a hlavně, nezačínam mlít pantem eště když druhej mele svým.“
Nejprve se ozvala dutá rána a nespokojené chrochtání (To když tlumočník, kterého si s sebou přivedl náčelník orků, omdlel při představě, že by měl z trpasličí starohamatilky překládat do orčího chrochtletu a jeho nadřízený tak zcela přestal chápat, o čem ostatní mluví.). Následovala chvíle zmateného ticha, kdy se všichni snažili pochopit obsah tohoto sdělení a hlavně lokalizovat jeho zdroj, který se pravděpodobně nacházel někde v hluboké tmě pod stolem. Jako první se kupodivu probral primus.
„Pochopil jsem, že byste se měl představit a neměl se k patriarchovi chovat takhle hrubě,“ pokáral velitele protektorů. „Jestli to chcete odčinit, můžete tady trpasličímu králi,“ ukázal pod stůl, „přinést nějakou vyšší židličku, aby s námi mohl jednat…z očí do očí.“
Když mírně zmatený protektor přistavil ke stolu nejvyšší židli, jakou v místnosti poslepu našel a usadil na ni mohutného trpaslíka, který si rozzlobeně bručel pod plnovous, posadil se opět na své místo a o poznání klidnějším hlasem pokračoval.
„Tedy…jmenuji se Alan Sharpsteel a jsem vrchní velitel městských protektorů. Omlouvám se za svůj ostrý tón, ale mám ve městě obrovské množství práce, takže nechápu, proč jsem byl předvolán jen kvůli podobné banalitě.“
Patriarcha se shovívavě usmál a mávnutím ruky naznačil, že omluvu přijímá.
„Pane Sharpsteele, nebýt vaší netrpělivosti, dávno bych se dostal k jádru věci. Samozřejmě, aktivity sekt jsou ve své podstatě neškodné a leckdy i zábavné vytržení z běžného stereotypu církevního života, ale co mě skutečně velmi znepokojilo je, že tento stav nastal právě teď, kdy, jak jsem se dozvěděl od svých senzibilů, povážlivě slábne sférická hranice mezi námi a Peklem. Při hlubším průzkumu jsme zjistili, že její stav je opravdu kritický a co víc – každým dnem ještě slábne. Pokud dojde k jejímu protržení, nikdo z nás neví, co všechno se může stát. Nechci vás strašit babskými řečmi, ale určitě všichni znáte legendu o Velkém Kataklyzmatu.“
Přerušil jej sborový smích.
„Ano, vím. Nezní to příliš důvěryhodně. Jak víte, legenda praví, že pokud by hranice mezi sférami padne, do naší domovské sféry vtrhnou obrovské armády Pekla a nadejde čas Poslední bitvy, jejíž prohra by znamenala, že vládu nad naším světem převezme samotný Temný pán. Nejprve jsem se tomu proroctví také smál, jenže…potom mě mí senzibilové šokovali zprávou, která myslím zcela změní vaše nazírání na tuhle pohádku. Došlo totiž k průniku. Z pekelné sféry přímo k nám. Pokud nevíte, co přesně je na tomto faktu tak závažného…něco podobného se ještě nikdy nestalo. Oni sem k nám nemůžou. Nebo, abych byl přesnější, doteď nemohli. Ale pokud pronikl jeden démon, proč by nemohla celá armáda? A to mě nevyhnutelně vede k závěru, že legenda možná nelže. Jistě nemusím zdůrazňovat, že pokud by se ukázala jako pravdivá a k Velkému kataklyzmatu opravdu došlo, znamenalo by to konec. Pro všechno a pro všechny.“
Větší účinek by na členy zasedání mohlo mít snad jen vystoupení oblíbené striptýzové skupiny Macaté prdelkovrtilky slečny Karkulky a kvalitnější ticho by s vypětím všech sil vyprodukovala pouze kompletní milice hluchoněmých po zánětu hrtanu. I orčí náčelník zanechal marných pokusů vzkřísit tlumočníka a pod vlivem očividné vážnosti situace si dokonce vyndal loket z nosu. Patriarcha, zřejmě spokojen s dojmem, který na ostatní udělal, pokýval hlavou a pokračoval.
„Abych vás aspoň trochu povzbudil, můžu vám říct, že démon nás nemusí znepokojovat. Krátce po svém příchodu byl totiž zabit. Vzápětí ale došlo k druhému průniku. Rád bych vám řekl víc, ale bohužel, nemůžu. Nebyli jsme schopni určit ani co, ani odkud to k nám přišlo. Lépe řečeno…tři z mých mnichů se to pokusili lokalizovat a…jak bych to řekl…má to tak silnou auru, že…zkrátka, jejich svatořečení se koná ode dneška za týden, budiž jim věčně zelené pastviny Edenu lepším domovem.“
„Amen,“ zahuhlali sborově posluchači.
„Kvůli tomu jste tu vy,“ ukázal na Augusta Chrmlala, nejvyššího Neštovického mága, „rád bych, aby mi ji vaši mágové pomohli najít. Disponujete mnohem silnější magií a máte také mnohem lépe školené pátrače.“
„Jak budeme tohle řešit?“ otázal se Alan Sharpsteel, „ nerad to přiznávám, ale já osobně nemám s podobnými záležitostmi ani nejmenší zkušenosti.“
„Právě proto jsem vás dnes svolal,“ odpověděl mu patriarcha. „Řešení této situace přenechte mě a církevním kruhům. Provedeme rozbor situace a veškerá nezbytná opatření. Třeba se nakonec ukáže, že se jedná pouze o planý poplach. Pokud by ovšem legenda nelhala, je třeba být připraveni na vše, pánové. Proto po vás budu chtít, abyste neprodleně uvedli v pohotovost veškeré ozbrojené složky, které máte pod kontrolou, vysvětlili jim situaci a vyčkali dalších mých rozkazů. Možná vás potěší, když vám povím, že nejsme sami, kdo se o tuto záležitost zajímá, možná vás to však zarmoutí, protože to jen potvrzuje vážnost situace. Nicméně, z jistých…neoficiálních zdrojů jsem se doslechl, že po letech nečinnosti se na scéně objevil pan William Changer, kterého jistě všichni znáte z legend o bitvě u Atheropolisu. Dokonce se objevily zvěsti, že kontaktoval samotného Odražeče a společně se chystají zakročit. Jejich styl práce je daleko účinnější než ten náš a já nepochybuji, že se jim podaří lokalizovat zdroj těchto problémů a dokonce ho i zneškodnit.“
Primus se ve svém křesle neklidně zavrtěl a rozpačitě zvedl ruku.
„Omlouvám se, ale…já tak nějak netuším, o čem je řeč. Kdo je Changer? Co je to Odražeč? Jaké armády?“
„William Changer je dobrodruh, který již dříve příležitostně pracoval pro církev. Právě on objevil v jistém dříve bezvýznamném kováři nadání Odražeče – člověka, který silou vůle odhání démony zpět do jejich domovské sféry, nebo je dokonce dokáže zničit. Stále ještě přesně nevíme, jak to vlastně dělá. Církevní učenci si to obvykle vysvětlují tak, že podobný člověk v sobě nosí základní esenci dobra, společně s jakýmsi potenciálem pro konání zázraků a to je pro démony, vytvořené z čirého zla nesnesitelné. A ohledně vaší třetí otázky…“
V tu chvíli se sálem rozlehlo hlasité zachrápání, vyprodukované primusem, který během patriarchova projevu opět usnul. Patriarcha rezignovaně zavrtěl hlavou a obrátil se k ostatním.
„Nějaké otázky?“
Přihlásil se vůdce elfů. Když mu bylo uděleno slovo, povstal, ze zadní kapsy své tuniky vyndal stříbrný hřeben, pročísl si své dlouhé, husté blond vlasy a zpěvavým hlasem začal hovořit.
„Tohle všechno je naprosto směšné, božínku. Nechápu, proč když lidem teče do bot, by měl Vznešený národ přispěchat na pomoc. Já osobně nemám nejmenší chuť táhnout do nějaké svaté války, zvlášť teď, když se náš kosmetický průmysl začal tak slibně rozvíjet.“
Alan Sharpsteel málem převrhl židli, když vyskočil, aby elfovi odpověděl. Během řeči svíral hranu stolu tak pevně, že mu zbělely klouby na rukou.
„Tys asi neposlouchal krasavče,“ cedil mezi zuby, „jestli selžeme, bude to konec pro všechny, nejen pro lidi. Pak už nebudou žádné oční stíny, žádná tužidla, jen tma, bolest a věčné zatracení.“
„Žádná tužidla?!“ vykřikl elf zděšeně, „Šmankote! Co bude Vznešený lid živ, nic podobného nedopustí! V tom případě vám poskytneme veškerou možnou podporu.“
„Odpusťte,“ vložil se do debaty August Chrmlal, „ale není Odražeč už dávno mrtev? Co já vím, tak sir Anomen padl při svém tažení proti Baathorským satyrům někdy před dvaceti lety.“
Na patriarchově tváři se objevil tajuplný úsměv a vyhýbavě odpověděl: „Tohle nechte na nás pane Chrmlale. Myslím, že Changer pro nás má nachystané malé překvapení. Nuže, neztrácejme čas. Vše důležité již bylo řečeno, takže snad můžeme toto sezení ukončit a rozeběhnout se za svými úkoly. O vývoji situace vás budu samozřejmě průběžně zpravovat pomocí naší letky poštovních papoušků. Hodně štěstí, pánové.“
Když domluvil, všichni, kromě spícího primuse se zvedli a odspěchali splnit jeho rozkazy. Tedy…skoro všichni. Aniž by to ostatní tušili, jeden člen této chatrné aliance neměl vůbec v úmyslu pomoci společné věci.
„Velmi zajímavé,“ pomyslel si zrádce a odspěchal referovat o průběhu jednání svému nadřízenému.
„Tohle se bude Temnému pánovi moc líbit.“
***
Bill, Vrabec a Dita stačili mezitím absolvovat v podstatě totožnou rozmluvu, i když v poněkud uvolněnější atmosféře a podstatně méně dramaticky. Ačkoli se Changer i Dita opravdu velmi snažili, Vrabec měl v mnoha věcech evidentně naprostý chaos, který se teď bezvýsledně snažil alespoň trochu uspořádat.
„Dobře,“ obrátil se k Billovi, „svět spěje díky hříchům smrtelníků do záhuby a vy dva se ho musíte společně s nějakým tím obráběčem pokusit zachránit. To beru. Ale pořád nějak nechápu, jak do toho zapadám já. Po pravdě…potkat démona, nejspíš si pěkně nadělám do kalhot. Když se tady znenadání objevila Dita, měl jsem to na krajíčku.“
Dita omluvně zamumlala něco jako „Nestihla jsem se učesat,“ a Bill se na ni pobaveně podíval. Potom ale opět zvážněl a pokusil se Vrabcovi šetrně sdělit i to poslední tajemství, které ještě zůstalo nevyjeveno.
„Já ale vím, že v tobě ten talent dříme. Musí to tak být, protože schopnosti Odražečů se předávají z otce na syna,“ odpověděl tiše Vrabcovi a obrnil se proti tomu, co muselo nevyhnutelně následovat.
Vrabec chvíli zamyšleně mlčel, potom si povzdychl a odevzdaným tónem pronesl: „Mám pocit, že mi chceš říct ještě něco a nějak tuším, že se mi to vůbec nebude líbit. Můj otec byl výběrčí daní a kromě neuvěřitelné spotřeby pálenky neměl absolutně žádné paranormální schopnosti. O osudu světa jsem ho slyšel mluvit jen jedinkrát, když byl králem naší domovské země zvolen lord Jaarda Vlasiště, který prosazoval úplné zrušení daní. Pokud se nemýlím, prohlásil otec tenkrát, že „to šecko pude do hoven,“ a ať se snažím jak chci, nemůžu v tom najít žádné hlubší poselství. Takže co bych měl ještě vědět?“
„Hilda a Karl Kotevníkovi nebyli tví praví rodiče. Tvým skutečným otcem nebyl nikdo jiný než sir Anomen Hooker, svatý bojovník a první Odražeč ve službách církve. Protože nechtěl, abys už v dětství musel čelit silám zla, které by se jistě pokusili využít tvé nezkušenosti a tvou likvidací eliminovat budoucí hrozbu v podobě nového Odražeče, zvolil pro tebe bezpečnější život v anonymitě a bezprostředně po tvém narození tě odevzdal do opatrování Kotevníkovým. Mě požádal, abych tě v případě nutnosti vyhledal a vyjevil ti pravdu. A já tak také činím,“ zakončil slavnostním tónem svůj proslov.
Než se mu v tom mohl kdokoli pokusit zabránit, sáhl Vrabec bleskurychle po karafě s dezinfekcí, kterou si pro všechny případy položil na dosah a jediným pohybem si do hrdla vylil zbytek jejího obsahu. Síla alkoholu ho téměř povalila, ale přesně potom v tuhle chvíli nešťastný lékař toužil. Bohužel, nakonec pouze několikrát prudce změnil barvu a z jeho hrdla se vydralo mohutné říhnutí, které by při kontaktu s otevřeným ohněm pravděpodobně dokázalo tavit ocel.
„Hele…po…pověz mi něco, jo?“ vyzval s kalným zrakem Billa. „Vždycky jsem chtěl vědět, proč mi rodiče dali takhle blbý jméno. Máma mi tvrdila, že v den, kdy jsem se narodil, poskakoval za oknem její ložnice vrabec a ťukal zobáčkem do skla. Jak to bylo? Ale dovoprady, jó?“
Bill, který se musel odvrátit, aby mu alkoholové výpary z Vrabcova dechu nevyleptaly díru do hlavy, počítal v duchu do pěti, protože i přes svůj ledově klidný zevnějšek počal ztrácet se svým svěřencem trpělivost. Jistě, nečekal, že záchrana světa bude zábavný podnik na nedělní dopoledne, ale…kdyby tušil, že novodobý spasitel bude životem zklamaný mladík slibně rozjíždějící kariéru živoucího sudu s lihem, nejspíš by hodně dlouho váhal, než by se o ni pokusil. „Tvá matka byla druidka,“ vysvětloval s nově nabytou sebekontrolou Vrabcovi, „a druidi dodržují tradici pojmenovávat své prvorozené děti po nějakém zvířeti. Věř mi, nebýt tvého otce, mohl jsi dopadnout mnohem hůř,“ pokračoval Bill s náznakem zlomyslného zadostiučinění.
„Ne..neřikej to,“ zahuhlal Vrabec varovně.
„Jak?“ zeptala se s bezelstným zájmem Dita.
„Původně ses měl jmenovat Bobr, po dědečkovi.“
„Bobr Kotevník, tak to je trefa,“ vyprskla Dita smíchy a plácla Vrabce přátelsky do zad. „Vidíš, Brabec nakonec není tak hrozný, ne?“
Vrabec na to nijak nereagoval, pokud ovšem nepočítáme podivný zvuk, který se mu vydral z hrdla a naznačoval, že něco z jeho oběda si brzy zopakuje svou cestu jícnem, pouze opačným směrem než minule.
„Je mi zle,“ zašeptal zubožený Kotevník.
„Hezký,“ reagoval spokojeně Bill, „takhle bys stejně na cestu nemohl a čas hraje proti nám.“ Obrátil se k Ditě: „Pokud vím, v tvé moci by mělo být i něco jako očištění od jedů, nemám pravdu? Buď tak laskavá a pomož mu, ať už konečně můžeme vyrazit.“
Dita přikývla a opatrně položila ruce Kotevníkovi na spánky. Tichým hlasem odříkala několik slov, potom ji na okamžik zahalila namodralá záře, která se však rychle vytratila. Dita pustila Vrabcovi hlavu a jemně do něj píchla prstem.
„Je to lepší?“
„Kdo? Co? Kde?,“ pálil Vrabec ohromující rychlostí klasické kocovinové otázky.
Dita mu před očima luskla prsty.
„Aha. Jistě. Ehmm…omlouvám se, bylo toho na mě moc. Tak teď už vím všechno. Jsem připraven tě následovat Bille.“
Bill se zachmuřil a s vážným výrazem se Vrabce zeptal: „I kdybys měl při plnění svého Úkolu zemřít?“
Kotevník se ani nepotřeboval příliš dlouho rozmýšlet. Pocítil totiž něco, co v sobě dlouho potlačoval a co nyní v plné síle uvolnil Billův příchod a příslib nebezpečné výpravy. Zmocnila se ho touha po dobrodružství, společně s odhodláním bránit dobro za každou cenu. Vrabec Kotevník, do nynějška obyčejný člověk, podobný tisícům jiných lidí, zaslechl volání své vznešené krve a nakratičko pocítil vlastní sílu.
„I tak,“ odpověděl pevným hlasem.
„Tak to seš teda frajer,“ neudržela se Dita a odivně na Vrabce pohlédla.
A Bill, který najednou opět uvěřil v naději představovanou tímto mužem, dal průchod svým emocím a stiskl jeho ruku ve své.
„Dobrá tedy,“ zvolal energicky, „už ani vteřinu navíc. Sbal si to nejnutnější, co budeš na cestu potřebovat. Nejprve budeme muset zamířit do města, konkrétně do magické školy v Neštovicích. Jestli nám totiž někdo dokáže poradit, co přesně budeme muset udělat, je to Dragonetti Temnovous, velmi mocný mág, který tam v současné době sídlí. Kdysi dávno jsem mu prokázal službu. Je na čase, aby mi mou laskavost oplatil.“
Vrabec se rozhlédl po stanu a popadl svůj cestovní tlumok, do kterého nacpal cestovní lékařskou výbavu, zahrnující některé užitečné léky, obvazy a sadu chirurgických jehel a nití. Potom přidal těžký vlněný plášť s kapucí a po krátkém zaváhání i kompletní sadu náhradního oblečení. Když se však chystal přidat novou láhev dezinfekce, dopadla na jeho rameno mohutná Billova ruka.
„S tímhle je odteď konec. Odražeč musí být čistý na duši i na těle a vždy při smyslech.“
Vrabec zklamaně pokrčil rameny a naznačil, že v tom případě je s balením hotov. Bill přikývl a obrátil se k odchodu, když v tom se ozvala Dita.
„Hele kluci, já chápu, že se už nemůžete dočkat, až začnete zachraňovat svět, ale…já bych moc ráda šla s váma. A i když je to náramně pohodlný, vážně mě chcete vláčet napříč městem…v županu?“
Vrabec zahanbeně sklopil oči a odvedl Ditu do vedlejší místnosti, kde mimo jiné skladoval i veškeré své oblečení.
„Vyber si,“ vyzval ji a poté se diskrétně vzdálil.
Po nekonečně dlouhé době, kterou strávili Vrabec s Billem čekáním, se Dita konečně vynořila zpoza závěsu oddělujícího obě místnosti. Nyní na sobě měla vysoké cestovní boty, tmavě zelené plátěné kalhoty a halenu ze stejného materiálu. Navrch měla lehký světle šedý plášť, který Vrabec obvykle používal, když chtěl před svými pacienty vypadat patřičně upraveně a kultivovaně. Vrabec by také přísahal, že si učesala vlasy, ale radši o tom pomlčel, aby ji nepřivedl do rozpaků.
„Hezký,“ ocenil její proměnu Bill, zatímco Kotevník pouze fascinovaně zíral.
Dita se jen lehce začervenala a koketně mávla rukou ve stylu „ale di ty jeden.“
Už se chystali stan opustit, když v tom se Bill zahleděl na svou sekeru.
„Copak se děje?“ otázal se jí znepokojeně.
„Ale nic, nic,“ odpověděla mu zbraň lhostejným tónem, který však obsahoval podivně napjatý podtón.
„Jenom mě napadlo, jestli není škoda, aby se tamhleten nablejskanej krasavec povaloval bez užitku na zemi, když (teď už zněl její hlas nepokrytě chtivě) by mohl jít klidně s náma.“
Changer se podíval daným směrem a když pochopil, o kom Uma mluví, objevil se na jeho tváři nevěřícný výraz.
„Umo!“ vykřikl, „ty jsi ta nejzvrhlejší sekera jakou jsem kdy v životě viděl a to jsem jich měl v ruce pěknou řádku. Ale co, když ti to pomůže udržet morálku... Vrabče, byl bys tak hodný a vzal ho s sebou?“
„Beze všeho,“ odpověděl Vrabec a po krátkém zápolení se mu podařilo zastrčit si Vykošťovák za opasek.
A tak se stalo, že naši tři hrdinové učinili první krok a konečně vyrazili na svou dlouhou, strastiplnou pouť.
***
Dragonetti Temnovous, člen rady starších kouzelnické školy v Neštovicích a jeden z nejmocnějších mágů světa se pohodlně usadil ve svém houpacím křesle, zapálil si dýmku a dlouhým husím brkem namáčeným do masivního kalamáře se jal sepisovat instrukce potřebné k překonání hranice mezi sférami. Dragonetti totiž Věděl. Tím nemyslím, že věděl kolik je hodin, které zvíře je na světě nejrychlejší a podobné banality (Na které samozřejmě odpovědi znal, ale to není podstatné.), nýbrž opravdu Věděl tím způsobem, který je nyní v módě označovat jako jasnovidectví.
Díky tomuto daru už dávno zjistil, že se ho pokusí vyhledat jeho starý přítel William Changer a bude ho chtít požádat o laskavost v rámci splacení starého dluhu a dokonce už cítil, že je Changer na cestě. Také věděl, že jakkoli je Changer mocný a odvážný, tentokrát nemá ani tušení, do čeho se vlastně přimíchal a proti čemu stojí, a právě proto byl odhodlaný mu poskytnout veškerou možnou pomoc. Bohužel už také ale s naprostou jistotou věděl, že se jeho příchodu nedočká a protože byl čestný muž, nehodlal po své smrti zanechat na zemi jakékoli nesplacené dluhy a právě to ho přimělo napsat Billovi krátký dopis, ve kterém mu sdělí vše potřebné. Když dopsal, vložil list do obálky, zapečetil ji a ukryl na místo, kde ji Changer dozajista objeví.
Stihl to právě včas, protože se mu najednou bez předchozího varování naježily chlupy na zátylku a vlivem prudkého zvýšení teploty v jeho pokoji se začal silně potit. Se zájmem pozoroval, kterak se uprostřed neprodyšně uzavřené místnosti utvořil větrný vír a na koberci vyvstal rudý kruh, naplňující ovzduší pachem spáleniny. Vzápětí se objevila rozostřená postava ukrytá v oblaku tmavé mlhy. Když se mlžný opar rozplynul, postava nabrala zcela konkrétní podobu a obrátila se k Dragonettimu.
„Jsi tu brzy,“ pokáral ji nevzrušeným hlasem mág. „Temný pán na moji smrt zřejmě dost pospíchá?“
„Nezkoušej na mě žádné triky staříku, dobře víš, že proti mně nemáš žádnou moc,“ zavrčel v odpověď temný návštěvník.
„Ne, to nemám,“ konstatoval kouzelník, „stvoření tobě podobná nedokáže porazit nikdo, ty odporný zplozenče pekla.“ Stařec se najednou podivně usmál a v jeho očích se zlomyslně zablýsklo.
„Vlastně bych měl říct, skoro nikdo, že? Ty víš o kom mluvím. A ona už tu je, viď? Je někde venku, společně s novým Odražečem a ty…ty je nikdy nedokážeš…“
„NA KOLENA SMRTELNÍKU!“ zakřičela bytost vyvstalá z kruhu a tasila dlouhý černý, jako břitva ostrý meč.
„Dělej co musíš,“ odvětil pohrdavě mág, „ale nikdy v životě nepokleknu před nájemným vrahem Pekla. I když…musím uznat, že jsi ten nejkrásnější démon, jakého jsem kdy viděl. To ale nic nemění na tom, čím doopravdy jsi. Plivu do tvé tváře a do tváře tvého ďábelského pána!“
Démon, posedlý záchvatem vzteku vůči tomuto bezvýznamnému starci, divoce máchl mečem a jediným úderem srazil mágovu hlavu. Potom co se ujistil, že je kouzelník opravdu mrtvý, uřízl si pramen medově zbarvených vlasů a položil jej vedle chladnoucího těla. Když při odchodu vracel svůj meč zpět do pochvy upevněné několika koženými popruhy na zádech, činil tak velmi opatrně, aby si neporanil svá lesknoucí se černá křídla.
Naštěstí pro naše hrdiny, ani démoni však nejsou vševědoucí. Krátce poté, co pekelná bytost opustila Dragonettiho pokoj, uskutečnil kouzelník poslední část svého plánu. Jedna ruka starcovy mrtvoly se natáhla tak, aby její vztyčený ukazovák mířil přímo na starožitný dubový prádelník, z jehož zavřených dvířek nepatrně vyčníval růžek zapečetěné obálky.
