What the f**k?!!

Naši tři hrdinové se jako jeden muž (Díky Ditě jako jeden hermafrodit.) zastavili a hleděli na mága a jeho podivné společníky. Bill nenápadně přesunul ruku blíže k Umě na opasku, Vrabec očima zkontroloval pozici Vykošťováku a Dita, která žádnou zbraň kromě odzbrojující krásy (Bohužel, proti samostřílům dosti nedostačující.) nevlastnila, se alespoň výhrůžně zaškaredila. Na ostré hochy s kušemi to však učinilo pramalý dojem.

 „Ruce pryč od té sekery, pane Changere. Tenhle střet netřeba řešit násilím.“ Zvolal náhle jeden z černých, sklopil samostříl k zemi a gestem vyzval svého partnera, aby ho následoval, což druhý střelec dosti zdráhavě učinil.

 „Ó, pane Changere,“ omlouval se kajícně Chrmlal, kterému se znatelně ulevilo, když viděl, že na chodbách jeho školy dnes zůstane pouze u jedné mrtvoly, „Omlouvám se, jestli jsem vás vyděsil, ale ti pánové byli v otázce zbraní dosti nesmlouvaví. Trvali na tom, že vás musí okamžitě vidět.“

 Bill se zamračil, ale přesto zdvihl ruce na znamení smíru a přistoupil blíže k černě oděným mužům. Když však na klopách jejich kabátců spatřil stříbrný odznak v podobě ženské hlavy na pozadí dvou zkřížených mečů, opět o krok ustoupil a polekaně vykřikl.

 „Vy jste…“

 „Ano,“ přerušil ho hovornější z černých. „Kněží. Přesněji, příslušníci nejsvatější církve Valkýr, zde z pověření samotného patriarchy Azraela. Pokud by to bylo možné, rádi bychom, abyste nás společně s vašimi přáteli následoval. Jak jistě tušíte, některé události si naléhavě žádají řešení, přičemž vy, jak nám bylo řečeno, sehrajete v nejbližší budoucnosti pravděpodobně velmi důležitou úlohu.“ 

 Bill se bezradně otočil na Vrabce a Ditu a poté, když u nich nenalezl podporu, zpět na kněze a poraženecky kývl. V duchu však zuřil. Ještě stále měl v živé paměti okolnosti, za kterých ukončil svou spolupráci s Valkýrity a nebyl si jistý, co může od služebníků božích očekávat.

 Rozloučili se s Augustem Chrmlalem, jenž je vyprovázel provinilým pohledem (Cítil se jako krysa, ale ještě teď cítil drobné pálení na krku, kam mu ti svatoušci přiložili dýku, když vtrhli do jeho komnat a „žádali“ ho o vydání Changera.) a vyrazili. Sešli dolů po schodech, absolvovali zdlouhavou odhlašující proceduru u budky baby Myslíkové a poté je pohltily spletité uličky města.

 Když kráčeli městem, Bill, Vrabec a Dita uprostřed, z obou stran obklopeni nemluvnými knězi, Bill horečně přemítal o možném vývoji situace. Nakonec se však rozhodl, že vše ponechá náhodě a nepatrně se mu ulevilo.

 Kráčeli poměrně dlouho, prošli Neštovicemi (Čtvrť z valné většiny tvořena areálem Magické školy.) i Palácovou čtvrtí s výstavními domy a širokými, bezvadně dlážděnými ulicemi. Minuli Oktaner, největší a nejhonosnější stavbu ve městě – palác s osmiúhelníkovým půdorysem, ve kterém sídlil úřad primuse a zároveň vedení městských protektorů, prošli kolem rušné Burzy, největšího pouličního trhu široko daleko, obloukem se vyhnuli nepřekonatelně rozmanité Obchodní čtvrti nabité obchůdky se zbožím z celého světa, až konečně stanuli na posvátné půdě Církevní čtvrti, domova Valkýritů, největší a nejmocnější církve světa.

 K Billově údivu však minuli Dům bohů, sídlo patriarchy Azraela a zároveň oficiální svatostánek, ve kterém se konaly veškeré důležité církevní akce a kde sídlilo i všech šest mnišských řádů, a zamířili více na sever, až došli k podivné polorozpadlé budově z nepálených cihel.

 Náhoda tomu chtěla, že ať se Vrabec a jeho společníci rozhlíželi jak chtěli, nikde okolo nespatřili ani živáčka.

 Mohutnější z knězů pomalu vsunul ruku pod kabátec.

 Bill se napjal jako struna, připraven ve vteřině tasit a aspoň jednoho z obou knězů v mžiku rozpůlit.

 Muž v černém ruku stejně pomalu vytáhl a od předmětu v jeho ruce se odrazily sluneční paprsky.

 „Zrcátko?“ podivila se Dita pohotově.

 „To není obyčejné zrcadlo,“ vysvětloval kněz, „Když světlo jím odražené dopadne na nějakou magickou iluzi, na okamžik kouzlo zmizí. Takhle,“ dokončil a poslal sluneční „prasátko“ na zříceninu před nimi. V tom okamžiku zborcené stěny zmizely a nahradila je masa kamenných kvádrů, přiléhajících k sobě tak těsně, že do spáry mezi nimi by se snad nevešel ani vlas. Tato stěna se táhla dobrých deset metrů na obě strany, ale zároveň byla celá ta stavba podivně nízká - zhruba necelé dva metry. Těsně před knězem se objevily ocelové dveře bez kliky, jejíž absence se však záhy vysvětlila, když se dveře nehlučně samy otevřely. 

 „Račte vstoupit,“ vyzval je kněz. 

  Vrabec, Bill i Dita prošli dveřmi a vzápětí pochopili podivné proporce stavby. Celý prostor budovy byl totiž úplně prázdný, jen uprostřed se černal otvor podobný vstupu do sklepení, do něhož se svažovaly schody. Právě tam zamířili oba kněží a tři dobrodruzi je následovali. Když úspěšně zdolali dosti krkolomné schody do suterénu, ocitli se v labyrintu podzemních chodeb. Panovalo zde příjemné pološero a jakási atmosféra sterility – vše bylo až nepřirozeně čisté, dokonce i lesklé ocelové dveře, rozmístěných v pravidelných intervalech po chodbách. Když celá skupinka vedená knězi postupovala podzemím, Vrabec se neubránil tísnivému pocitu klaustrofobie, ještě umocněnému podivnými zvuky, které se tu odevšad linuly. Bylo slyšet bušení kladiv, skřípení vrtáků zakusujících se do dřeva i kovu, pravidelné bzučení pil a vůbec zvuky, které měl Vrabec dosud spojeny spíše s manufakturami a řemeslnými dílnami, než s církevními institucemi. Sem tam se ozval tlumený hovor, cinkání kameninového nádobí a hukot plápolajících krbů. Když se však zpoza jedněch obzvláště masivních dveří ozval šílený, nelidský jekot doprovázený syčivým zvukem, jaký může vydávat jen rozžhavená ocel přiložená k nějakému snadno hořlavému materiálu (např. lidské kůži), Vrabec sebou polekaně trhl a střelil vyděšeným pohledem po Billovi.

 „Držte se při mně,“ cedil nenápadně Bill slova mezi sevřenými zuby, „kdyby něco, snažte se odsud co nejrychleji vypadnout. Já je zdržím.“

 Vrabec i Dita přikývli, ale klidu jim to rozhodně nepřidalo.

 Vzápětí se jejich průvodci zastavili před masivními dvoukřídlými dveřmi, které byly na rozdíl od všech ostatních vyrobeny ne z kovu, ale z tmavého leštěného dřeva. Muži v černém se po sobě krátce podívali (Vrabec měl dojem, že v jejich očích zahlédl strach, ale to mohlo způsobit i nedostatečné osvětlení v chodbách.) a poté jeden z nich velmi jemně a velmi uctivě zaklepal.

 „Dále,“ ozval se hlas zevnitř a Vrabcovi okamžitě po celém těle vyskočila husí kůže. Tak ledově chladný, doslova záhrobní hlas ještě nikdy neslyšel. I Bill jaksi zpozorněl, jako kdyby se snažil rozpomenout, kde už tenhle hlas slyšel.

 Dříve než stačil kdokoli něco říct, jeden z černých otevřel dveře, nahnal Vrabce a jeho společníky dovnitř a společně se svým kolegou je následoval. Uvnitř se postavili do pozoru a trpělivě vyčkávali.

 Vrabcovi chvíli trvalo, než jeho oči přivykly hlubokému šeru, které v této místnosti panovalo. Když se konečně rozkoukal, všiml si, že stojí v poměrně malém pokoji, jehož stěny lemovaly nízké dlouhé stolky, na kterých ležely Vrabcovi neznámé roztodivné kusy techniky vyrobené z lesklého kovu. Původ a účel těchto nástrojů bylo velmi těžko určit – celek totiž působil jako podivuhodný hybrid muzea moderního umění, zubařské ordinace, úzce specializovaného erotického podniku a alchymistické laboratoře.

 Přímo naproti dveřím stál široký psací stůl, jehož deska byla přeplněna hustě popsanými pergameny, obálkami a dalšími kousky typicky kancelářského charakteru. V jednom rohu stolu hořela nízká silná svíce, vrhající na desku mihotavé a dle běžných norem zcela nedostačující světlo.

 Za stolem, v místě, kde byla snad největší tma v celé komnatě, Vrabec tušil nezřetelný obrys sedící postavy, jejíž tvář však halil stín vrhaný širokou černou kápí. Vzápětí tajemná postava promluvila a Vrabce opět zamrazilo.

 „William Changer…“ pravil ten hrobový hlas takřka zamyšleně. Následovala delší pauza a pak rozkaz, který Vrabcovi vyrazil dech.

 „Stáhněte toho hajzla z kůže, přitlučte na kříž a pak pod ním rozdělejte oheň.“ 

 Vrabec nečekal. Tasil Vykošťovák a s divokým výkřikem skočil doprostřed místnosti. Vzápětí se ale zarazil, protože si uvědomil, že kromě něj se nikdo jiný nepohnul. Zmateně se otočil a spatřil Ditu, jak udiveně hledí na Billa, který sebou podivně škubal v záchvatech…

 …potlačovaného smíchu, který však po krátkém boji vyrazil na povrch a změnil se v srdečný hrdelní chechot.

 „Morte, ty prašivá mršino,“ řval Bill a smíchy mu tekly slzy, „kde se tady sakra bereš?“

 Pak se Bill pohnul o krok dopředu a doširoka roztáhl paže. Postava se zdvihla zpoza stolu, vykročila Billovi naproti (Vrabec si všiml, že je opravdu zahalena v černém – inu, proč to neříct – rubáši.) a vzápětí ho sevřela v pevném objetí.

 „Běžte a přineste ještě tři židle,“ přikázal neznámý oběma knězům dosud stojícím v pozoru, „pak můžete jít. Vítám tě tady Bille, ani nevíš, jak rád tě zase vidím. Ó, Umo, čím tě ten Bill jen leští, že vypadáš pořád ta skvěle?“

 „Jen nekecej mrtváku,“ odpověděla Uma pobaveně polichoceným tónem, „není to zas tak dlouho co jsem málem okusila to tvý prohnilý masíčko.“

 „Vrabče, Dito,“ obrátil se Bill ke svým společníkům, „dovolte mi, abych vám představil Morteho, jedinou zombii, která kdy vstoupila do služeb církve.“

 Vrabec i Dita potřásli Mortemu jeho zelenošedou rukou a poté co kněží přinesli židle a nehlučně se vytratili, všichni čtyři zasedli kolem stolu.

 „Tak povídej Morte,“ začal Bill, „a pěkně popořadě. Kde to vlastně jsme a co ty tady proboha děláš?“

 Morte se pohodlně usadil, chvíli mlčel, jako by se pokoušel utřídit si myšlenky a pak začal vyprávět.

 „Nacházíme se v sídle Očí církve, tajné odnože Valkýritů, která byla založena krátce potom, co jsi vystoupil ze služeb božích, Bille. A protože já, jakožto zombie, bych byl pro většinu věřících jako kněz naprosto neakceptovatelný, uklidil mě Azrael sem a udělal ze mě šéfa téhle organizace. Pro služebníka božího, který nemůže být viděn, se těžko najde lepší místo, než organizace, která oficiálně neexistuje, nemyslíš?“

 „To jistě,“ odpověděl mu Bill. „Takže ty pracuješ v utajení, hm? Čím přesně se tady zabýváte, Morte?“

 Morte se krátce zasmál. „Vším, co nesmí proniknout na veřejnost, příteli. Sdružujeme nejlepší senzibily v zemi, staráme se o likvidaci kacířů, kteří příliš horlivě hlásají nesmyslnost církve, cvičíme lovce démonů a kouzelníky…Je toho hodně.“

 „Církevní protektoři?“ ozval se udiveně Vrabec.

 Morteho tmavá tvář, stále stíněná kápí se k němu pomalu otočila a chvíli v této poloze nehybně setrvávala. Potom Morte uznalým tónem pravil:

 „Ta podoba je opravdu úžasná, chlapče. Celý Anomen tak před dvaceti lety. Bille, neměl bys ho takhle nepokrytě vláčet ulicemi. Dřív nebo později si toho někdo všimne.“

 „Co?“ otočil se Vrabec zmateně na Billa, „on mě zná?“

 „Ne,“ předběhl Billa s odpovědí Morte, „znával jsem tvého otce. Je to tak, Bille? Je tohle mladý Hooker?“

 Bill přikývl. Potom pohlédl na Vrabce a jal se vysvětlovat: „Říká ti pravdu, Vrabče. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Já a Anomen, tvůj otec, jsme dostali úkol zneškodnit monstrum, které každou noc vstává z hrobu a terorizuje jedno malé městečko na severu země. Když jsme tam dorazili, našli jsme Morteho, nešťastného a zmateného. Nikoho nikdy nezabil, jen se potuloval ulicemi a teskně vyl.“

 Morte zamyšleně pokyvoval hlavou a náhle se vložil do hovoru. „Nebylo to lehké. Úplně normálně jsem zemřel, jenže…když jsem se pak probudil ve své rakvi, zelenej a na počátku hnilobného rozkladu, přirozeně mě to docela rozhodilo.“

 „No, a protože jsme nevěděli co s ním,“ převzal otěže rozhovoru opět Bill, „odvezli jsme ho zpět do města a předali přímo patriarchovi. Ten po několikadenní vzrušené debatě s nejvyššími jednotlivých řádů povolil Morteho Zasvěcení a umožnil mu vstup do církve. Pak se naše cesty nadlouho rozešly…“

 „…a opět sešly až dnes.“ Dokončil za něj Morte.

 „Morte,“ ozval se znovu Bill s potlačovaným smíchem, „jakže se ta vaše organizuje jmenuje?“

 „Oči církve,“ odpověděl mrtvolák a i v jeho hlase se ozval jakýsi teplejší podtón, jak mu zřejmě také došel jakýsi vtip, který Vrabcovi i Ditě stále unikal, „Dobrý, ne?“

 „Ukaž jim to,“ poprosil Bill. 

 Morte nadšeně souhlasil a shrnul si kápi. Dita se znechuceně odvrátila a Vrabec zalapal po dechu. Morteho obličej měl totiž barvu, jakou Vrabec naposled viděl, když jednou po roce a půl vyndal ze svého cestovního tlumoku chléb se sýrem, který tam zapomněl po jedné pochůzce a navíc zcela postrádal rty, takže dvě řady žlutočerných zubů se skvěly v plné kráse. Kompenzací chybějících rtů byly v Morteho tváři bezpochyby oči, dvě obrovské, nepřirozeně se lesknoucí koule.

 „No fuj!“ ozvala se Uma, „Pořád stejnej fešák, co? Bille, vyblej se prosím tě. Já nemůžu, ale třeba, když se budu koukat, aspoň trošku se mi uleví.“

 „Neotravuj,“ okřikl ji Bill, „Tak do toho, Morte.“

 „Dobře dobře, zasmál se Morte (Jeho ohnilý obličej mu při úsměvu propůjčoval zcela jedinečný výraz.), sledujte, jo? Tři, dva, jedna…“

 „Boží voči!“ zakřičela zombie bez varování a obě její oči náhle prudce vystřelily dopředu a potom zase zpět, ne však až do důlků – zůstaly se pohupovat na dvou pružinách, které je, jak si Vrabec s hrůzou uvědomil, připevňovaly k Morteho lebce.

 „Skleněný!“ zakřičel Morte znovu a potom se společně s Billem zhroutil v záchvatu smíchu.

 „Mortemu ty jeho dávno vyhnily,“ vysvětloval Bill s očima uslzenýma smíchy, „tak mu naši čarodějové vyrobili tyhle.“

 „Vidím s nimi mnohem lépe než zaživa,“ vyrážel ze sebe Morte, jehož oči prudce poletovaly kolem jeho hlavy, jak se smíchy celý třásl, „navíc vidím i v noci a vzdálené objekty si mohu libovolně přibližovat!“ 

 Když se dosyta vysmál, otevřel jednu ze zásuvek svého stolu, vytáhl flanelový hadřík, obě bulvy pečlivě přeleštil a komplikovanými kroutivými pohyby si je zasadil zpět do důlků. Jak ostřil, aby si srovnal rozházené zorné pole, padl Morteho zrak na Ditu.

 „Ah,“ vydechl překvapeně a dřív, než mu v tom stačil kdokoli zabránit, natáhl se přes stůl a dotkl se její tváře. „Fascinující. Tebe bych chtěl dostat aspoň na týden do pracek, děvenko.“

 „Brzdi,“ zavrčel na něho Vrabec, když si všiml, že Dita, stále ještě konsternována po Mortreho žertíku, se pravděpodobně na žádnou reakci nezmůže.

 Morte sebou překvapeně a jaksi bolestivě trhl a zahleděl se na Vrabce.

 „Máš opravdu sílu mladý Odražeči. Ale za prvé, já už nejsem bytost zla, takže na mě tvoje síla skoro nepůsobí. A za druhé…“

 „Co?“ vykřikl vzrušeně Bill, „udělal to zase? Pokusil se tě odrazit?“

 „Jak jako pokusil?“ podivil se Morte, „On neví jak na to?“

 „Ještě úplně ne,“ přiznal Bill.

 „Zajímavé,“ řekl si pro sebe Morte, „Nicméně, chtěl jsem tě ujistit, mladý Hookere, že o tu slečnu nemám zájem z pohnutek, které mi přisuzuješ. Vždyť i ten orgán, který má podobné chutě na svědomí, mi v důsledku neodvratné hniloby dávno…“

 „Stačí, Morte,“ přerušil jej Bill, „Ušetři nás podrobností, ano?“

 „Samozřejmě.“ Souhlasil Morte, „Jde mi o to, že člověk s mými zkušenostmi a navíc mého…založení si může jen těžko nevšimnout, že tahle holčina, bez urážky, není člověk. Zajímá mě jen jako objekt výzkumu. Živého anděla jsem ještě nikdy neměl tu čest prozkoumat,“ dokončil Morte svou myšlenku. „Stačil by mi s ní tak týden či dva v laboratoři.“

 „Tos mě teda fakt uklidnil, hezoune,“ promluvila konečně Dita. „Zkus na mě ještě jednou sáhnout a tu zelenou pracku ti urvu, jasný? Sakra, Bille,“ oslovila svého souputníka, „Jsem ráda, že jsi potkal starýho kámoše, ale jak dlouho tady ještě budem tvrdnout? Ani nevíme, co po nás vlastně chce.“ 

 „To je pravda, Morte,“ přidal se Bill, „Proč jsi nás sem vlastně dal přivést?“

 Morte se ve svém křesle pohodlně opřel, zadíval se na Billa upřímným, téměř pobaveným pohledem a zavrtěl hlavou.

 „Bille, Bille, kamaráde, vážně to nevíš, nebo se snažíš na starýho známýho zkoušet nějaký triky? Ty přece moc dobře víš, proč jsi tady. Pamatuju si, co s tebou tyhle věci dělaly…Pověz mi, Bille, ještě se ti to stává?“ aniž by si to kdokoli uvědomil, Morteho tón velmi rychle ztrácel původní nádech žoviálnosti a pomalu, ale jistě se vracel do své původní podoby hrozivého záhrobního šepotu.

 „Stalo se to i tentokrát?“ pokračoval neúprosně, „Vzbudila tě noční můra, Bille? Viděl jsi, co by se mohlo stát a co se stane? Hm?“

 „Nechápu, o čem mluvíš,“ odpověděl nejistě Bill, na jehož čele vyrazily drobné krůpěje potu. „O co ti jde, Morte? Zajímá tě, co se mi zdá?“

 Místo odpovědi se Morte sklonil, otevřel další zásuvku svého stolu a vyndal z ní objemnou, letitě vyhlížející knihu vázanou v kůži a obřadně ji položil před sebe. Chvíli v ní listoval, potom se na jedné stránce zastavil a zapíchl svůj zelený prst do ilustrace, na níž bylo vyobrazeno obrovské válečné pole, na kterém sváděly krvavý boj hordy odpudivých monster s téměř zdecimovanou armádou lidí, elfů, trpaslíků a orků. V pozadí tohoto výjevu se tyčily štíhlé věže města, zahalené kouřem z doutnajících budov před nimi.

 Když měl Morte dojem, že si všichni obrázek prohlédli dostatečně podrobně, zaútočil.

 „O tomhle mluvím, přátelé. Museli jste přece něco zaslechnout – proč by jinak Bill po tolika letech třímal v ruce sekeru, proč by měli po zemi kráčet andělé, proč tady mladý pán nesedí ve svém stanu a neléčí lidi? Velké Kataklyzma se blíží a já…já chci vědět všechno, co víte vy.“

 „Velké Kataklyzma?“ otázal se s rozšířenýma očima Vrabec, na kterého obrázek z knihy mohutný dojem.

 „Aha,“ odpověděl bystře Morte a blýskl očima po Billovi, „takže o tomhle ti tvůj průvodce taky ještě nestačil nic říct? Jde o starobylou legendu, tradovanou od dob vzniku Valkýritské církve, která přibližuje zánik našeho světa, způsobený hříchy lidí.“

 Vrabec ani nedýchal a napjatě očekával pokračování, takže si přirozeně nevšiml, jak si Bill s Ditou vyměnili významný pohled.

 „Legenda mluví o třech znameních,“ pokračoval Morte ve vyprávění, „Tím prvním je příchod démona, který jsme mimochodem zaznamenali. Druhé znamení se objeví s příchodem boží bytosti na zem…Důkaz snad nemusím podávat, vzhledem k tomu, že sedí vedle vás. Mate mě ale třetí znamení. Píše se zde doslova: Konečná zkáza jest téměř dokonána tehdy, když lidé nevinní koseni budou rukou Padlého anděla, svatí spojí síly s nesvatými a otec padne rukou otce. Tomu nerozumím.“

 Ditě při jeho slovech unikl polekaný vzdech, Bill zbledl a Vrabec (Ostatně jako vždy.) se pouze zmateně ohlížel po svých společnících.

 „No…a to je přesně to, proč jste teď tady. Nabízím vám obchod. Vy mi povíte, o co přesně v těch proroctvích jde – a já nepochybuji, že to víte, protože těžko se najde větší odborník, než je tady Bill – a na oplátku vám moje organizace poskytne veškerou možnou podporu na duchovním i materiálním poli.“

 Jestli měl Bill ještě před chvílí radost, že vidí svého starého přítele, nyní to na něm nebylo znát. Jeho rysy ztvrdly a pokud by se někdo snažil dopátrat úsměvu, který mu ještě před pár minutami hrál na rtech, musel by pravděpodobně přistoupit k pitvě.

 „Zapomeň na to, Morte.“

 „Ale no tak,“ nedala se zombie tak snadno odbýt, „mrkni třeba na tohle.“ S těmito slovy si Morte vyhrnul rukáv a odhalil tak složitou kovovou konstrukci obepínající jeho zápěstí. Učinil nepatrný pohyb rukou a ozval se prudký svištivý zvuk, jak se mu najednou nad rukou objevily tři na první pohled velmi ostré čepele.

 „Zápěstní nože,“ chlubil se samolibě, „náš nejnovější patent. „navíc jsou na povrchu stříbřeny a posvěceny samotným Azraelem. Ideální na démony a nelidská monstra. Kdybyste chtěli, mí muži zrovna včera přivedli párek živých Vampýrů, které se jim podařilo chytit na starém hřbitově…můžete si na nich vyzkoušet, jak jsou moje hračky účinné. Ale…pokud mě opravdu odmítnete, nemůžu zaručit, že si je někdo brzy nevyzkouší na vás.“ dokončil výhrůžně.

 Dita se zdvihla tak prudce, že převrhla židli a ještě než inkriminovaný kus nábytku stačil dopadnout na zem, naklonila se přes desku stolu, popadla nemrtvého za jeho rubáš a bez očividné námahy si ho přitáhla tak blízko, že se jejich tváře takřka dotýkaly.

 „Poslouchej mě ty mrtvý prase,“ prskala vztekle, „a poslouchej mě dobře. My teď odejdeme a pokusíme se zapomenout na to, že existuješ. Ale jestli ten tvůj zvrhlej ksicht ještě někdy uvidím, třeba zdálky, slibuju ti, že najdu způsob, jak tě poslat na onen svět definitivně, jasný? A věř mi, že na druhé straně by se ti to vůbec nemuselo líbit, rozumíš?“

 Ještě než se Bill s Vrabcem zmohli na pokus Ditu od nemrtvého odtrhnout, dveře do jeho pokoje se prudce rozrazily a dovnitř se nahrnulo pět ostrých hochů s kněžskými odznaky a naši hrdinové se tak opět ocitli v situaci, která jim za posledních pár hodin začala připadat skoro domácky známá; mířily na ně ostře nabité a k výstřelu připravené samostříly.

 „Ruce pryč!“ zaječel jeden z knězů. „Počítám do pěti! Jedna…“

 Dita se ani nepohnula a její oči začaly nebezpečně žhnout. Morte bezvládně visel v jejím sevření a hleděl na ní pohledem, jaký by nejspíš vykouzlil jen člověk, kterého neznámí chlápci v kvádrech zalili po kolena do betonu a naložili do auta, jenž právě minulo ceduli s nápisem „Orlík“.

 „…Dva!“

 Bill absolutně netušil, co by měl dělat. V boji muž proti muži by celou pětici roztrhal holýma rukama, ale co se týče souboje muž proti pěti šípům, nehodnotil své šance zdaleka tak pozitivně. Vrabec si už už představoval, jak se do Ditiných zad zavrtávají šípy a byl odhodlán zaštítit ji vlastním tělem.

 „…Tři! Varuju tě!“

 V tu chvíli se stalo něco, co mohl vidět pouze Morte, kdyby ovšem vnímal cokoli kromě těch temně modrých očí.

 Dita se začala usmívat.

 „…Čtyři! Poslední varování.“

 Dita pustila Morteho, ale neobrátila se. Místo toho se narovnala v celé své výšce a její postoj vyzařoval naprostou a nezpochybnitelnou autoritu. Pak promluvila.

 „Ale chlapci, vy byste vážně stříleli…“ téměř předla, nicméně stále se k bodyguardům neotočila čelem, „po andělovi?!“

 Pak v jediné vteřině rozepjala křídla, otočila se a sjela celou pětici plamenným pohledem.

 „Tak to zkuste,“ syčela „a uvidíte kdo z vás přežije déle než na dva údery srdce.“

 K Billově (A dlužno říci, že i Morteho) úžasu všech pět knězů zahodilo své zbraně a svorně pokleklo, mumlaje slova omluv a pokory. Vrabec si v té chvíli uvědomil něco, co by nesvěřil ani vlastní matce, ale o tom až později.

 Morte, který už jakž takž popadl dech, se vyčerpaně opřel o stůl a mávl rukou.

 „Vypadněte.“ poručil knězům, „A garantuju vám, že na tohle si ještě vzpomenete.“

 Potom se obrátil k Billovi a hněvivě, i když s ohledem na předchozí události zdaleka ne povýšeně promluvil:

 „A vy jděte taky. Vypadněte odsud a možná vás nedám štvát jako zvěř. Bille, musím říct, že jsi mě zklamal.“

 Bill se společně s Vrabcem zvedl ze židle, dlouho a velice smutně se na Morta díval a pak nezvykle tiše pravil:

 „Ne, Morte, ne. Ty jsi zklamal mě, když vidím, co z tebe udělala pozice Azraelova hlídacího psa. Nemusím ti snad vysvětlovat, že naše přátelství považuju za uzavřenou kapitolu?“

 Morte mlčel a teprve když Bill a jeho společníci opustili místnost, zlomeným hlasem odpověděl.

 „Ne, to nemusíš.“

 Slovy se nedá vylíčit, jak ho překvapilo, když se mu po líci skutálela slza. První po sto šedesáti letech jeho posmrtného života.