What the f**k?!!

Když Bill, Vrabec a Dita opustili pochmurnou budovu Očí církve a ocitli se na slunečním světle, nesmírně se jim ulevilo. Chvíli kráčeli mlčky, potom to však Dita nevydržela.

 „Omlouvám se,“ pravila sklíčeně, s pohledem upřeným k zemi. „Neovládla jsem se.“

 Bill se zastavil, vzal ji za ruce a pravil:

 „Dito, není za co se omlouvat. Nedovedeš si představit, jak jsem na tebe hrdý. Tam dole jsi ukázala, že sílu Nebe by neměl nikdo podceňovat. Patří ti náš dík.“

 Dita se zarděla a neřekla nic. Vrabec také mlčel, ztracen ve víru vlastních neradostných myšlenek. Jak tak kráčeli, napadlo najednou Billa, že vlastně neví, co by Mortovi odpověděl kdyby musel. Jistě, ohledně Padlého anděla měl své podezření, ale ohledně spojení svatých s nesvatými a té vzájemné otcovraždy neměl ani nejmenší tušení, oč by se mohlo jednat a to ho dost deprimovalo.

 Kdyby věděl, jak brzy se vše dozví a jaká zjištění tím vyplavou na povrch, zřejmě by s láskou vzpomínal na chvíle, kdy ještě nevěděl nic.

***

 Všichni tři pomalu prošli církevní čtvrtí a na popud Vrabce, kterému kručelo v břiše a před další cestou požadoval krátké občerstvení, zamířili k Burze, kde se dalo sehnat k jídlu v podstatě cokoli. Chvíli vybírali a poté se usadili v jedné malé, ale útulné krčmě, kde v tento čas nebylo příliš přelidněno.

 Úslužný hostinský jim okamžitě donesl jídelní lístky a když se diskrétně vzdálil, aby vyčkal než ho opět přivolají, se zjevným zalíbením hleděl do výstřihu Ditiny haleny. Dita se však zdála příliš zaměstnána výběrem jídla, proto se po něm Vrabec pohoršeně ohlédl, na což však hostinský reagoval jen opovržlivou grimasou a o to upřenějším pohledem na Ditino poprsí. Konečně mávla Dita rukou, na znamení, že už má vybráno a hostinský se ve vteřině změnil z oplzlého čumila zpět na vytříbeně vychovaného gentlemana.

 „Dáma si bude přát?“ pravil s oslnivým úsměvem a hlubokou úklonou.

 Dita stále ještě hleděla do jídelního lístku, když začala naoko váhavě objednávat:

 „Dala bych si…kuřecí prsíčka, ne, radši si dám tohle – Dudácké potěšení. Pak bych chtěla kousek kozího sýra a sklenici kozího mléka a…“ teď už se ke značně pobledlému hostinskému otočila, „…doufám, že jste mě pochopil, protože jestli toho okamžitě nenecháte, dostanu chuť na nákyp z mletých varlat, ju?“

 Když vrchní poděšeně přikývl, zeptala se Dita, na co by měli chuť její společníci a po krátké debatě se rozhodli pečené vepřové koleno s bochníkem černého chleba a třemi korbeli piva.

 Jídlo jim bylo pochopitelně doneseno v rekordně krátké době a poté, co se notně pobledlý vrchní popatnácté otázal, zda je vše v pořádku, konečně odešel a celá trojice se s chutí pustila do jídla. Ani ve snu je nenapadlo soustředit se na cokoli jiného, než byl ten svůdně propečený kousek mrtvého prasete, takže aspoň na chvíli zapomněli na nebezpečí, které jim a celému světu hrozilo.

 Nebezpečí ovšem nezapomnělo na ně. O pouhopouhých dvacet metrů dále postávala nenápadná skupinka, čítající tři muže a jednu ženu. Všichni byli dobře oblečení a tvářili se nadmíru solidně a nanejvýše mírumilovně, aby bylo na první pohled jasné, že vůbec nejsou tlupa nájemných vrahů, placená Padlým andělem. Na pikantnosti této situaci ovšem dodával fakt, že právě tím a ničím jiným celá skupina byla. Nechvalně proslulé Černé komando osobně, pracující právě na nejnovější zakázce, kterou jim minulou noc zadala podivná žena v jedné z temných ohrad nedaleko chrámu Apokalyptiků. Pořád to tak nějak nechápali – vysázela jim královsky štědrou zálohu a po vykonání úkolu měli dostat ještě desetkrát tolik, a to jen za toho nijak zvlášť nebezpečně vyhlížejícího človíčka, který se kousek od nich láduje vepřovým.

 „Vypadá to dobře,“ pronesl polohlasně Rufus, vůdce celého komanda. „S tím velkým chlápkem by mohly být potíže, ale o něj nám nejde, chápem? Když zemře ten Kotevník, můžeme se klidně zdekovat – sejdeme se na obvyklém místě.“

 „Kdy to provedeme?“ zeptala se Kobra, jediná žena v komandu. Nevýhodu slabšího pohlaví se místo emancipací rozhodla řešit ocelí, proto se jako dítě přihlásila do odpoledního kroužku šermu. Brzy však zjistila, že silou se chlapcům prostě nevyrovná. To zjištění ji natolik rozlítilo, že jednoho dne popadla svůj meč a mrštila jím proti dřevěné zdi svého pokoje, což byl okamžik, který takříkajíc určil směr, kterým se její život měl nadále ubírat. Ještě než se zbraň zabodnutá do stěny přestala chvět, stála už Kobra v kuchyni před stojánkem na nože a ještě než si její matka stačila všimnout, že jí chybí veškeré krájecí náčiní, skvěl se na zdi Kobřina pokoje křídou namalovaný terč. Během pěti let se naučila zasáhnout bezchybně střed z jakékoli myslitelné pozice, jedním, dvěma i třemi noži najednou. Když potom na jedné soutěži ve vrhání nožů potkala Rufuse, bylo rozhodnuto.

 Rufus se zamyslel a potom jí odpověděl: „Počkáme na pořádnou tmu. Budeme je sledovat a až dám signál, všichni doufám víte, co máte dělat.“

 „To co vždycky,“ zasmál se Hugo, bestiální zabiják, jinak bývalý kovář a vášnivý obdivovatel moderního umění. To co dokázal se svým téměř třicetikilovým válečným kladivem se taky dalo považovat za umění, pokud jste ovšem fanoušci filmů Quentina Tarantina. Jinak se nevyhnete označení „Jatka“. 

 „Zabíjet je, dokud nebudou mrtvý,“ dokončil kumpánovu myšlenku poslední z vrahů, známý vtipálek známý pod přezdívkou Švihák. Ne, že by byl tak krásný, jak napovídalo jeho jméno, naopak, jeho obličej i ruce byly posety tenkými liniemi jizev a přes levé oko nosil klipec, ale kolem pasu míval tento chlapík vždy obtočen devítimetrový kožený bič, kterým dokázal zasáhnout cokoli a jehož razance prý dokázala zlomit slabší prkno. Snadno si pak představit, co asi dělala s kostmi. Bohužel, k tomuto mistrovství se musel dopracovat usilovným cvikem, jemuž padlo za oběť mnoho hodin strávených v opuštěné stodole a v neposlední řadě také ( Vinou špatně pootočeného zápěstí) jeho levé oko.

 Kobra se zamyšleně zadívala na Ditu a pak zavrtěla hlavou.

 „Stejně…ta podoba je neuvěřitelná, co? Jako by jí z oka vypadla.“

 „Jojo,“ odpověděl jí Rufus. „To je ta holka, o které nám říkala. Je fešná, viďte? Ale pude taky.“ 

 Celá banda se tiše zasmála a znovu upřela zrak na Vrabce a jeho společníky.

***

 Ti se zatím úspěšně vypořádali s vepřovým a pivem a nyní jen spokojeně posedávali u stolu a mlčeli. Každý z nich se zaobíral vlastními myšlenkami, takže nebylo třeba slov.

 Dita v duchu zuřila. Tamhleta partička zhruba dvacet metrů od nich na ně co chvilku nepokrytě civí a pak se všichni dají s potlačovaným smíchem do řeči. Dita nesnášela, když se jí někdo vysmíval. Zvlášť ten s tou páskou přes oko se jí vůbec nelíbil…

 Bill si probíral záležitosti, které musí v nejbližší době vyřídit. Nejprve tedy najdou toho mága, kterého mu Dragonetti popsal ve svém dopise. Nutno říct, že podle Temnovousových slov je to dost divný člověk. Už jen varování, že pracuje bez oficiální licence a není členem Konventu (tj. zemského sdružení mágů), takže ani nesmí pracovat s kouzly vyšších úrovní, Billa naplňovalo obavami. Bude stačit na tak náročný úkol? Uvidíme. Nikdo nesliboval, že bude tahle cesta jednoduchá. S bolestí si připomněl neslavné setkání s dávným přítelem Mortem. Kolik podobných překvapení na něj asi po cestě ještě čeká?

Vrabec myslel na změnu, která ho v posledních pár hodinách z nijak významného městského medicinmana katapultovala až na pozici budoucího spasitele lidstva. Bál se, ale na druhou stranu ho lákalo dobrodružství, které tato výprava slibovala. A navíc…pohlédl na Ditu…kdo ví, co všechno mu tento neuvěřitelný osudový zvrat přinese?

 Ponořeni do těchto úvah, setrvali všichni tři v pokojném mlčení, dokud se Bill nezvedl a nedal jim znamení k odchodu. Zaplatili dotěrnému vrchnímu a vyšli na ulici. Bill se podíval na své dva společníky, povzbudivě se usmál a pak rozhodně pravil:

“Vyrážíme.“

Na druhé straně ulice stejným povelem rozpohyboval Rufus svou skupinu vrahů. Již brzy se začne stmívat a lidi začnou umírat, pomyslel si Rufus. Tak to prostě chodí.

Měl pravdu.

Ke své škodě.

***

„Kam teď?“ otázal se Vrabec, když s Billem a Ditou kráčeli ulicemi.

„Jak jsem říkal,“ odpověděl mu Bill „v Ubožácké čtvrti musíme najít člověka, který nám pomůže s cestou mezi sférami. Až ho najdeme a dohodneme s ním podmínky, nejspíš si budeme muset najít nějaký nocleh – přemýšlel jsem o svém domě, ale po tom co jsem dnes viděl,“ bezděčně mávl rukou směrem k Církevní čtvrti, „raději zvolíme nějaký dostatečně anonymní hostinec.“

Vrabec přikývl a napadlo ho, že to je po dlouhé době poprvé, co stráví celou noc v posteli, aniž by ho někdo volal k nemocnému příbuznému či domácímu zvířeti. Docela se těšil.

„Co když bude chtít peníze?“ napadlo Ditu.

Bill se nevesele usmál a pohladil ostří Umy, která se mu houpala na opasku.

„Nebude.“ zavrčel v odpověď.

***

Eileen O‘ Sheary dopila poslední korbel, osušila si slzy a rozhodla se, že se půjde projít na čerstvý vzduch a pokusí se malinko vystřízlivět. Zaplatila Tomovi útratu, omluvila se jednomu dotěrnému ožralovi, který ji plácl po zadku (Když mu nejprve zlomila ruku a otloukla čelo o stůl.) za rozlité pivo a vytratila se z lokálu ven. Chvíli se jen tak toulala po Ubožácké čtvrti, brzy ji to však přestalo bavit, a tak se rozhodla, že si někde dá ještě jedno pivo na spravení žaludku a pak půjde konečně domů a pořádně se vyspí.

Zamířila ke své druhé nejoblíbenější hospodě, nepřetržitě otevřenému podniku se jménem Prázdný korbel. Když se však blížila k hospodě, zaslechla za rohem neklamné zvuky zápasu. Tasila oba dva meče, ale činila tak pouze z opatrnosti a nehodlala se do ničeho míchat.

Toto odhodlání jí vydrželo zhruba vteřinu a půl, než spatřila, kdože se to vlastně za rohem pere.

V divokém chumlu totiž spatřila muže v ostře rudém oblečení, mladíka třímajícího opravdu ošklivě vyhlížející nůž, impozantního obra s dvoubřitou sekerou v ruce a černě oblečené bojovníky, ve kterých okamžitě rozpoznala nájemné vrahy z předchozí noci. To ji však zdaleka nezaujalo tolik, jako věc, kterou spatřila, když pohlédla vedle rvoucích se mužů.

Postava, stojící nepatrně stranou, vydávala slabou namodralou záři, odříkávala podivná slova a rukama vytvářela složitá gesta. Ovzduší kolem ní se zdálo plné energie, která v příštím okamžiku hrozila explodovat. Eileen se zastavilo srdce. To je přece…

„Svině!“ zaječela Eileen a s tasenými meči se vrhla vstříc ženě, která ji předchozí noci připravila o manžela.

***

„Velevážené dámy a pánové, nyní bude následovat poslední kouzlo, velkolepá iluze nazvaná Hořící muž, poprvé předváděná právě ve vašem městě!“

Zhruba hodinku a půl předtím, než se Eileen O‘ Sheary vrhla pomstít svého druha, zaslechl Corwin Rudý potisící větu, kterou konferenciér uváděl jeho nejvelkolepější trik. Zhluboka si povzdechl a vydal se na cestu ze své šatny, kde trpělivě čekal, až přijde čas na jeho vystoupení a přemítal o tom, jak zpackaný a bezútěšný vede život, přímo na scénu cirkusu Alexandr osvětlenou stovkou pochodní.

Zazněly bubny a Corwin se ve svém rudém rouchu vynořil zpoza plachty oddělující zákulisí od pódia. Teatrálně se uklonil a upřel hluboký, hypnotický pohled do tváří, jež se k němu fascinovaně obracely z hlediště (Nečumte, kreténi, oslovil je nevrle v duchu.). Dlouho mlčel a stál bez hnutí – věděl, že tak vybičuje očekávání publika na maximum. Potom pozvedl pravici a na scénu vtančila jeho krásná asistentka Diana s hořící pochodní v ruce. Corwin ji pokynul a Diana se tanečním krokem přiblížila. Teď, pomyslel si Corwin a začal v duchu vyvolávat vzpomínky na nejhorší okamžiky svého života.

Zkoušky na magickou školu. Týdny a měsíce bez práce. Hlad a beznaděj. Potupné zaměstnání v cirkuse… V Corwinově nitru vzkypěl temný vztek a dral se na povrch. Ještě ne, napomínal se v duchu Corwin, kontroluj to. Ještě chvíli…

Diana se přiblížila na dosah ruky, naposledy zavířila v půvabné piruetě a pak nabídla pochodeň Corwinovi. Ten ji uchopil do obou rukou, upřel na ni pohled a dal svému vzteku průchod. Společně s divokým řevem prýštícím mu z hrdla se z hloubi jeho mozku koncentrovala syrová magická síla a jeho tělo najednou zaplálo jasným plamenem. Corwin odhodil pochodeň a rozpřáhl ruce. Diváci, zcela pohlceni strhující podívanou, nadšeně aplaudovali. Corwin chvíli stál v majestátní póze, potom se otočil k Dianě a nabídl jí ruku. Ta se nejprve naoko zdráhala (Dělej, krávo, pobízel ji v duchu Corwin, nebo se unudím k smrti.), nakonec však vložila svou ruku do Corwinovy, který ji najednou bez varování strhl k sobě a doslova plameně objal a oba se změnili v jedinou obrovskou ohnivou kouli. Corwin se musel nesmírně soustředit – držet Dianu bezpečně mimo kouzlo a zároveň kolem nich udržovat oheň ho velmi vyčerpávalo.

Pak zazněla něžná melodie (houslisté v zákulisí) a ohnivá koule se rozplynula, aby odhalila oba protagonisty nezraněné a zaklesnuté ve vášnivém objetí. Ruku v ruce se uklonili šílejícím divákům a poté zmizeli za oponou.

Hned jak zmizeli z dohledu publika, Diana se přestala zářivě usmívat a když brala do ruky smotek hedvábí, kterým si stírala z obličeje (už zdaleka ne tak krásného, jak se mohlo zdát v tlumeném osvětlení pódia) líčidla, otočila se k Corwinovi.

„Zase si mě spálil ty idiote!“ vyčítavě mu ukázala puchýřek o velikosti hrášku na levém předloktí. „A jestli mi eště jednou šáhneš na zadek, zpřerážim ti hnáty, jasný? Když ti to chybí, najdi si ňákou štětku ve městě.“

Corwin se na ni podíval a otřásl se odporem. S tmavými líčidly rozmazanými po strhaném, vyžilém obličeji připomínala pandu, která se posledních pár let živila pouze tvrdými drogami. Gestem jí odkázal do míst, o která se před chvílí přela a odešel do své šatny. Tam si sundal „mystickou“ špičatou čepici, kterou z duše nenáviděl a přemýšlel, co se zbytkem načatého večera. Chvíli se zaobíral variantou, kterou mu bezděky navrhla Diana, když však rekapituloval stav své hotovosti a pokusil se představit, jaká dívka by s ním za takový obnos byla ochotná jít, radši tento plán zavrhl a rozhodl se pro obvyklý postup. Vyrazí do města, opije se a když bude mít štěstí, podaří se mu někoho sbalit někde v baru. 

 Když se o chvíli později vydal na cestu, nijak zvlášť se nerozhlížel kolem a tak byl velmi překvapen, když se najednou probral z chmurných úvah a zjistil, že ho nohy zanesly až do jemu naprosto neznámé části města. Ulice tu zrovna nezářily čistotou a lidi se bezcílně potloukali po udusané hlíně na místech, kde by v jiných čtvrtích jezdily po dláždění kočáry. Skoro na každém rohu seděl nějaký žebrák, ostentativně vystavující svou vlastní variaci na téma chybějící končetina. Nic moc pro večerní zábavu, pomyslel si Corwin, ale když už jsem tady… Pokrčil rameny a zamířil k nejbližší krčmě, kterou měl na dohled. Přečetl si vývěsní štít hlásající jméno podniku a vstoupil dovnitř s myšlenkou, že Prázdný korbel není zrovna optimistický název pro hospodu.

 Uvnitř nasál obvyklý pach podniků tohoto typu, o jehož konkrétních složkách raději příliš nepřemýšlel a rozhlédl se po lokále. Vzápětí zalapal po dechu a vykulil oči. U baru seděla zcela sama dívka s hustou hřívou platinově blond vlasů a netečně hleděla ke stropu. Corwin zavětřil šanci, proto se opatrně přiblížil, zhluboka se nadechl a potom přistoupil k dívce a vysypal z rukávu svou osvědčenou kontaktní frázi.

 „Dobrý večer, krásná dámo. Ať pijete cokoli, objednejte to dvakrát. Přece nebudete pít sama. Ha ha ha.“

 Dívka se k němu otočila a náhlé štěstí jí prozářilo půvabnou tvář.

 „Vy jste taky farmář? Jééé! Tak barmane, ty prasečí chcanky ještě dvakrát!“

 Corwin málem omdlel. Dívčin dech ho ovanul s razancí protiletadlového kanónu a vyvolal v jeho mysli představy dlouho mrtvých věcí, které někdo zabalil do stanového plátna a nechal pár týdnů na sluníčku. Na nic nečekal, otočil se a nebývalou rychlostí vyběhl z hospody ven. Tam zahnul za roh, opřel se o stěnu a pokoušel se znovu začít dýchat. To je ta jeho prokletá smůla. Proč se mu pokaždé musí přihodit něco podobného? Povzdechl si a rozhodl se vyzkoušet nějakou jinou hospodu co nejdál odtud. Odlepil se od zdi a chtěl vykročit, když jeho smůla zaúčinkovala znovu.

 Na rameno mu s ohromující pádností přistála čísi ruka a za zády se mu ozval hluboký hlas.

 „Corwin Rudý, předpokládám?“

***

Pouhé dvě minutky předtím, než Corwin zběsile opustil hostinec Prázdný korbel, stanuli Bill s Vrabcem a Ditou na půdě Ubožácké čtvrti. Bill se stále rozhlížel a zdálo se, jako by něco netrpělivě očekával.

„Kde tady ten náš hledaný muž vlastně bydlí, Bille?“ zeptal se ho najednou Vrabec.

 „On tu nebydlí,“ odpověděl mu Bill, nepřestávaje se rozhlížet po okolí, „Dragonetti pouze předpověděl, že se dnes touto dobou bude nacházet někde na půdě Ubožácké čtvrti a uvedl mi jeho podrobný popis. Má to být člověk celý v červeném, tak koukejte kolem sebe, jestli ho někde neuvidíte.“

 Sotva to dořekl, dveře hostince pár kroků před nimi se s ohlušujícím třeskem rozlétly a ven ohromující rychlostí vystřelil evidentně vyděšený muž oblečený v svítivě rudém rouchu a zmizel za nejbližším rohem.

 „Hm.“ Konstatoval suše Bill, „Zdálo se mi to, nebo jsme právě narazili na našeho průvodce?“

 Vrabec s Ditou pouze konsternovaně zírali směrem, kterým zmizel rudý muž, když z dveří hostince vyšla posmutnělá dívka s blond vlasy a obrátila se k nim.

 „Neviděli jste tady takovýho fešáka v červenym? Objednala jsem mu koktejl s humorným názvem a on to vzal nějak moc vážně.“

 „Neviděli, ztrať se,“ zahoukala rázně Uma od Billova pasu a dívka se dala s pláčem na útěk.

 „Ehm, Bille? Nenecháme ho utéct, že ne?“ začal opatrně Vrabec.

 „Ne, jistěže ne,“ odpověděl mu klidně Bill, „počkejte chvilinku tady, za chvíli jsem zpátky.“

 Vydal se do ulice, kam zaběhl onen rudě oblečený muž, který podle Dragonettiho proroctví znamenal jedinou naději na překonání hranice mezi sférami a našlapoval přitom velmi opatrně a potichu. Nebál se, to ne, ale měl podivnou předtuchu blížícího se nebezpečí a dost ho mátlo, že netušil, z jakého zdroje by mohlo přijít. Po několika krocích spatřil nešťastníka v červeném, kterak se opírá o stěnu domu a lapá po dechu. Opatrně se přiblížil, položil mu ruku na rameno a jemně ho oslovil.

 „Corwin Rudý, předpokládám?“

 Corwin vyjekl, otočil se (Bill by přísahal, že v tu chvíli spatřil na jeho těle jiskry.) a když spatřil Billovu mohutnou postavu, už už se chtěl dát na útěk. Pak si zřejmě uvědomil, že loupežná přepadení obvykle nezačínají zdvořilým oslovením a co víc – tenhle obr by zřejmě nepoužíval lsti, vždyť by ho klidně mohl rozmáznout po zemi trošku prudším kýchnutím, proto nakonec zůstal stát na místě.

 „Ano, to jsem já…“ nadhodil opatrně.

 Bill mu potřásl pravicí a představil se: „Mé jméno je William Changer a potřebuji tvou pomoc Corwine.“

 „Odkud mě znáte?“ otázal se podezřívavě Corwin. „Jakou pomoc?“

 Bill se pousmál a rozhodl se vynést trumf, který, jak doufal, rozptýlí Corwinovi obavy a zajistí tak jeho spolupráci.

 „Posílá mě Dragonetti. Bohužel, dnes byl úkladně zavražděn, proto teď prosím o pomoc tebe.“

 „Dragonetti,“ zašeptal nevěřícně Corwin a vybavil si tvář toho starce, který mu kdysi pomáhal zkrotit magickou sílu a naučil ho základům pyromagie, „Nevěřil bych, že to jméno ještě někdy uslyším. Mrtev, říkáš? To je mi líto. Dobře, pojďme to někam v klidu probrat, uvidíme, co pro vás mohu udělat.“

 Bill spokojeně přikývl.

 „Výborně, Corwine. Kousek odtud čekají mí přátelé, takže pokud proti tomu nic nemáš, zajdeme za nimi a…“

 V tu chvíli Billa zaplavila vlna obrovského strachu a na okamžik spatřil dýku, která zezadu letěla s cílem zabodnout se mu do zad. Prudce uhnul stranou a vyděšeného mága strhl s sebou. Na místě, kde se ještě před půlvteřinou nacházela Billova mohutná záda, zazvonila o zeď vrhací dýka a neškodně dopadla do prachu ulice. Bill tasil Umu a schoval Corwina za sebe. Spatřil jakousi ženu stojící asi dvacet metrů od něj, kterak s kletbou na rtech sahá po další dýce. V tu chvíli však dosud ničím nerušené noční ticho prořízl zoufalý výkřik.

 „Bille!“

 Křičela Dita. Jak předpovídal Rufus, padla tma a lidé začnou umírat.