Velké kataklyzma - kapitola třetí
Mezitím urazili Vrabec, Changer a
Dita za družného hovoru pořádný kus cesty a městské brány měli již na dohled.
Jako obvykle tudy projížděla dlouhá řada karavan, nákladní i cestovní vozy,
delegace z jiných měst a v neposlední řadě také poutníci, kteří sem byli
přitahováni věhlasem místní církve a přicházeli se buď poklonit vznešenému
patriarchovi, nebo se na něj pokusit spáchat atentát. Teď, když se blížily Dny
Valkýr, největší církevní svátek celého roku, počet lidí proudících do města se
snad zdesateronásobil. Všude se ozýval čilý ruch, ona přepestrá směska dialektů
vlastní každému alespoň trochu kosmopolitnímu městu. Kolem unavených poutníků
se potulovali prodavači občerstvení, obchodníci s náboženskými symboly a
ostatky svatých (Nikdo neví, jak se tihle lidé mohli uživit. Není problém si
spočítat, že kdyby všechny tyto ostatky byly „zaručeně pravé,“ či „ještě
čerstvé,“ žádný ze svatých by za sebou v rakvi nestihl ani zaklapnout
víko.) a početný zástup více či méně kvalitních prostitutek. Pod nohama všech těchto
lidí se motala děcka, která ve snaze vydělat si nějaký ten měďák trávila celé
dny navlečené do kostýmů grilovaných kuřat či ještěrek na rožni (Sem tam se
objevil i velmi podařený malý gyros.) s nápisy jako „U Slepého beholdera“.
Když se, poté co několikrát zdvořile odmítli nabídky prodavačů občerstvení a
jednou méně zdvořile odehnali jakéhosi snědého muže s ručníkem kolem
hlavy, který jim za Ditu nabízel houf rachiticky vyhlížejících tažných zvířat a
tři buclaté otrokyně, naši tři hrdinové konečně prodrali tlačenicí u bran a
dorazili na Uvítací náměstí, kde většina karavan poprvé nabízela své zboží
veřejně k prodeji, usadili se na kamennou lavičku pod velkým stromem a
ulehčeně si oddechli.
„Tak,“
rozhlédl se spokojeně Bill, „už jsme ve městě a ještě se na nás nikdo nepokusil
zaútočit. Dáme si tady maličkou pauzu a poté vyrazíme do Neštovic za
Dragonettim.“
„Co
je vlastně zač, tenhle Dragonetti? Z toho, co jsi o něm říkal, mi připadá
jako dost děsivej týpek a já o něm přitom nikdy ani nezaslechla,“ zeptala se
zvědavě Dita.
„Ani
jsi nemohla. Lidé jako on dbají na to, aby o nich nebylo slyšet…a ti, kteří je
zahlédnou, obvykle už nikdy nespatří nic jiného. Dragonetti pracoval jako lovec
démonů a dělal svou práci opravdu dobře. Teď už je ale na odpočinku. Jak
překročil stovku, usadil se v Neštovicích a píše své paměti.“
„A
jak o něm víš ty?“ zeptal se Billa Vrabec, „jakou laskavost ti má vlastně
oplácet?“
Bill
se takřka zasněně usmál a zahleděl se do dáli.
„Já
a Uma jsme se kdysi dávno byli podívat na zoubek Temnohvozdským vlkodlakům.
Zrovna když jsme našli jejich doupě a probojovali se dovnitř, vyrušili jsme
tlupu těch bastardů při večeři. Nějak se jim podařilo Dragonettiho omráčit a
právě se chystali ho sežrat. No…tak jsme zakročili.“
„Jo!“
vložila se do rozhovoru Uma, „tenkrát sem se móóóc pěkně vyblbla. Krve až po
kolena.“
„A
když se Temnovous probral,“ nedal se vyrušit Bill, „nesmírně mi děkoval a
pravil, že je mým dlužníkem, dokud bude živ. Je na čase si to ověřit.“
Když si trojice dostatečně odpočinula, vydala
se křivolakými ulicemi města směrem k Neštovicím, proslulé škole kouzel.
„Teď
nechte mluvit mě, nebo nás odsud hezky rychle vyprovodí,“ varoval Vrabce
a Ditu Bill, právě ve chvíli, kdy dorazili k obrovským vratům
chránícím vstup na pozemky školy. U vrat stála oprýskaná dřevěná budka
s nápisem „VRÁTNICE“, ve které seděla pravděpodobně nejtlustší, a zcela
určitě nejodpudivější baba, se kterou se Vrabec kdy setkal (Tedy…MUSELA to být
žena, protože vorvani obvykle nenosí brýle.). Na hlavě měla z mastných
šedých vlasů spletenou kreaci silně připomínající přezrálou brokolici a na
několikaakrové hrudi se jí skvěla jmenovka, hlásající, že bytost usazená
v téhle budce je „Květa Myslíková, vrátná.“
„Co
tady chcete?“ zaječela hlasem, připomínající zvuk řetězové pily, kterou se
někdo rozhodl použít na ocelovou traverzu.
„Dobrý
den,“ odpověděl jí zdvořile Bill, „neradi vás rušíme, ale rádi bychom
navštívili pana Dragonettiho Temnovouse.“
„Nikdo
takovej tady nejni. Táhněte, než zavolám stráže,“ rozkřikla se vrátná.
Bill
se však ani v nejmenším nedal vyvést z míry. Naklonil se k té
obludě, spiklenecky na ní mrkl a konejšivým tónem pronesl: „Jistě, jistě. Vím,
že pracuje v utajení. Ale co když vám řeknu…iškenabatazar?!“ vyhrkl
vítězoslavně.
„Co
to meleš, ty pošuku?“ zeptala se ho Květa.
Nyní
už Bill přeci jen trochu znejistěl.
„Ehm…
iškenabatazar,“ opakoval s nadějí v hlase, „to je heslo.“
Dodal na vysvětlenou.
„Jo
tááák,“ rozbřesklo se babizně, „tak to počkejte, ověřim si to nahoře.“
Odněkud z hlubin svých šatů
vylovila podivně zavinutou lasturu, natočila její špičku k východu a třikrát na
ni klepla. Poté k ní přiložila ucho a chvíli napjatě poslouchala. Vrabec
se přistihl, že při fascinovaném pozorování této procedury naklání hlavu stále
blíž k babě s lasturou, za což byl vzápětí vytrestán, protože vrátná
bez předchozího varování zaječela do lastury „Haló!!!!!“ a Vrabec polekaně
odskočil.
„Nóó…ústřednu.“
Pokračovala vrátná ve svém dialogu s lasturou.
„Sou
tady ňáký divný lidi a ptaj se po Dragonettim… Nó… Řikal, něco jako ibišek na
bazar, nebo tak…Jo, to je vono. Dobře, tak já je pustim.“
„Tak jo, můžete jít,“ pokynula Billovi hlavou
směrem k veliké šedé budově školy. „Třetí patro, chodbou vlevo, dveře
úplně na konci chodby.“
Bill
zdvořile poděkoval a poté se všichni tři vydali na cestu. Vešli do budovy a po
kratičkém bloudění se jim konečně podařilo najít schodiště do třetího patra.
„Tady
to vypadá, co?“ pronesl tiše Vrabec, když vystoupali schody a stanuli
v dlouhé chodbě. Na zemi byl položen červený běhoun a po obou stěnách
visely pochmurné obrazy, zachycující slavné události, ve kterých sehráli
zásadní (alespoň dle svého názoru) roli chrabří mágové. V rozestupu zhruba
dvou metrů trčely ze stěny pochodně zasazené v masivních kovových držácích
a vyplňovaly chodbu strašidelným mihotavým světlem. Bill, Vrabec a Dita se dle
instrukcí otočili doleva a zvolna kráčeli směrem ke dveřím, které se ztrácely
ve stínu daleko od nich.
Tlustý
běhoun tlumil, jejich kroky, takže kráčeli v naprostém tichu.
V Dragonettiho
pokoji ovšem takové ticho nebylo. Pozorný posluchač by tu zaslechl hned trojí
napjatý dech, který vydávaly přikrčené postavy, ukryté za mohutnou koženou
pohovkou.
Trojice
hrdinů bezhlesně postupovala chodbou a dveře do pokoje již viděla zcela
zřetelně.
Uvnitř
na sebe vetřelci sotva znatelně kývli na znamení, že jsou připraveni.
Bill
dorazil ke dveřím, zhluboka se nadechl a krátce zaklepal.
V pokoji
se tři ruce pevně sevřely kolem tasených zbraní.
Changer
znepokojeně pohlédl na své společníky a ještě jednou zaklepal. Když se ani
tentokrát nedočkal odezvy, pokrčil rameny, vzal za kliku a otevřel dveře
dokořán.
Vzápětí
spatřil mágovu mrtvolu, ale než stačil cokoli říct, zpoza lenošky vyskočilo
trio útočníků a vrhlo se na něj.
***
Země
zde žhnula jako výheň a široko daleko z ní jako odporné vředy vystupovaly
sopouchy, vypouštějící do ovzduší plameny a jedovaté plyny. Nebe na sebe bralo
temně fialovou barvu a proháněly se po něm obrovští různobarevní draci
pátrající po kořisti. Zkrátka, Pekelná sféra nebyla zrovna místem, které byste
si vybrali na ozdravný prázdninový pobyt. Nejspíš by tam nikdo z vás nejel
ani na víkend. Tedy, úplně přesně…většina lidí by se tam nechtěla dostat nikdy
a hotovo. Uprostřed jedné obzvláště šeredné planiny se k nebesům tyčil
obrovský, majestátní a dost pochmurně vyhlížející objekt, který kvůli
nedostatku fantazie nazvěme třeba Pekelný hrad. Celá tato stavba byla vyvedena
převážně v černé a rudé barvě a samozřejmě nechyběly ani stylové doplňky,
jako kamenné chrliče s tvářemi démonů. Vzhledem k tomu, že
v této sféře nikdy nepršelo, jednalo se opravdu jen o dekoraci, která měla
podtrhnout veskrze temnou atmosféru, která zde panovala. Pravděpodobně ze
stejného důvodu byla cesta vedoucí k masivní bráně z lidských kostí
lemována dvěma řadami mrtvých, odporně zkroucených stromků, pečlivě vysázených
v přesných rozestupech. Z cimbuří hradu visela další netypická
ozdoba, za kterou je nutné pochválit správce hradu – s nepolevující pílí
dbal na to, aby zde vždy bylo zavěšeno několik čerstvých ohnilých mrtvol (Abychom
si vysvětlili zdánlivý protiklad, „čerstvých“ zde značí nových, protože stupeň
rozkladu dekorativních mrtvol byl přesně vymezen několikastránkovým předpisem,
za jehož porušení hrozily přísné tresty.). Ano, nechme zaznít temný akord a
konečně si naplno povězme to, co už bystřejší čtenáři dávno tuší. Tahle
výstavní budova nebyla ničím jiným, než sídlem a domovem samotného Temného
pána, vládce Pekelné sféry.
Na
rozdíl od všeobecně tradovaných pověr, které si my lidi předáváme
z generaci na generaci, nebo je dokonce zapisujeme do svatých knih, kvůli
kterým pak vedeme války, zabíjíme muslimy a o Velikonocích bijeme dívky, Temný
pán samotný byl velmi komplikovaná osobnost, rozhodně mnohem složitější a
zábavnější, než toliko populární padlý anděl Satan. Tak především, andělem
nikdy nebyl. Než se stal pochmurným vládcem Pekla, býval totiž bytostí mnohem
odpornější, a právě proto by měl být obáván – jmenovitě člověkem. Pak je tu
otázka nástupnictví. Ano, slyšíte dobře a nejspíš už i chápete tu strašlivou pravdu,
která zůstávala tak dlouho utajená. Temný pán, to není označení pro konkrétní
osobu, spíše jde o výstižné pojmenování funkce (jako je třeba i premiér,
strojvedoucí nebo odborný poradce ve věcech sexuální výkonnosti), kterou ta
osoba zastává (Což znamená, že jsem měl při popisu Temných pánů používat spíše
množného čísla, ale nechtěl jsem vás zbytečně mást.). Když se totiž člověk po
své smrti stane Temným pánem, musí se stále obávat, že přijde někdo nový, kdo
bude o jeho místo usilovat. Kritéria, která musí zemřelý člověk splňovat, pokud
se chce o toto místo ucházet, jsou až směšně jednoduchá. Stačí být ve své době
tím nejstrašnějším, nejodpornějším, nejkrutějším a vůbec všeobecně
nejhříšnějším žijícím člověkem. Po smrti vás čeká přímá linka do Pekla a než se
nadějete, stojíte v podivné aréně, kde se ozve tajemný hlas, při kterém
vám doslova tuhne krev v žilách. Bohužel, Temní páni si pranic nedělají
z našich romantických představ, takže místo aby odrecitovali nějakou
bezbožnou litanii zapovězeným jazykem Mordoru, ozve se většinou něco jako „Tak
ty si asi myslíš že seš zlej, viď? No, tak ukaž co v tobě je, ty
rozšlapaná prasečí…exkremente. A pak přijde boj, něco jako ono pověstné vážení
duší na božích vahách, jen s tím rozdílem, že tady vítězí ten horší.
Vítěz bere všechno. Dostane žezlo z lidské nohy, trnovou korunu,
služebního wyverna a překrásné letní sídlo v půvabné lokalitě nedaleko
bájné Mikrovlnné hory, věčně aktivní sopky, nad kterou se bez přestání pečou
těžcí hříšníci.
Nynější
Temný pán sice nebyl ve své funkci zas
až tak dlouho, ale upřímně řečeno, těžko se najde někdo, kdo by ho
v nejbližší budoucnosti sesadil. Právě teď…
Právě
teď sedí ve svém trůnním sále na trůně potaženém lidskou kůží a velmi
dobře se baví.
„…ale
pane, proč mě chcete trestat? Visí tam přeci teprve týden a zdaleka nejsou tak
ohnilí, abych je musel sundávat!“
Přímo
před ním se na zemi svíjel Mrchožrout, nynější správce hradu (Za svého života
býval komořím na hradě vévody de Areneis, zahradníkem a vrahem několika lidí,
které utloukl motykou, když omylem pošlapali jeho záhon růží.), jenž se ovšem
na rozdíl od svého zaměstnavatele vůbec nebavil. Přesněji řečeno, trpěl
nelidskou bolestí působenou právě Temným pánem.
„Zelenaj,
ty bastarde,“ odpověděl mu vládce Pekla krutým hlasem, „Nesnášim, když jsou
zelený. Smrděj.“ Aby dodal svým slovům na pádnosti, o další kus zvýšil
intenzitu bolesti týrající jeho podřízeného (Dlužno říct, že toto dokázal
pouhou myšlenkou, takže ho to nestálo žádnou námahu – přesně dle hesla Za málo
peněz hodně muziky.).
Mrchožrout
zaúpěl a pokusil se odpovědět, ovšem křeče, které ho zachvacovaly, mu
nedovolily odpovědět.
„Copak,
ty hnusný chrchle, ty špíno, ty humusáku? Nějak tě neslyším! Asi budu muset
přidat, co ty zdechlá svině?“
Zrovna
když chtěl Temný pán svou hrozbu vyplnit, prostor zhruba čtyři metry před jeho
trůnem (A hned vedle nebohého Mrchožrouta.) se jaksi zahustil a vzápětí
začal nabývat konkrétní tvar. Po několika vteřinách se zcela jasně zformoval do
průsvitné, mihotavé lidské postavy.
Temný
pán byl sice malinko rozmrzelý, že musí přerušit tak uspokojující kratochvíli,
ale koneckonců, Mrchožrouta může týrat později. Teleprojekce jeho špeha
z Lidské sféry (Ta sféra se tak jmenovala čistě z kvantitativních
důvodů – lidí bylo prostě nejvíc. Menšinoví aktivisté sice občas navrhovali
její přejmenování např. na Lidsko-elfsko-trpaslickou, ale většinou postačilo,
když jim vládnoucí vrstva zvýšila sociální dávky a byl klid.) je samozřejmě
mnohem důležitější.
„Kliď
se mi z očí ty prasoidní opokozle.“ zavrčel na Mrchožrouta a poté, když
ponížený správce vděčně odkulhal, se obrátil na blikající obraz
„Takže?“
„Ten hlas,“ pomyslel si špeh (Ano
děti, máte pravdu. Je to skutečně ten podlý zrádce z krizového štábu.) „na
ten si nikdy nezvyknu. Zní tak…nelidsky, tak odosobněně (Podobné démoničnosti
dosahují snad jen některé automatické hlasové systémy typu „Kredit na vaší
kartě byl vyčerpán.“) a přitom je skrz naskrz protkán zlem a krutostí. Tenhle
hlas vám s klidem popíše sérii bestiálních vražd a ani na okamžik se
nezmění. Takhle mluví Smrt.“
Navenek
však nedal nic znát, pouze se poněkud narovnal a spustil.
„Mluvilo
se o Velkém Kataklyzmatu, pane. Všichni teď panikaří a shánějí vojska.“
„Přesně
tak jak jsme to plánovali. Výborně!“ zaradoval se vládce Pekla. „O mých
skutečných záměrech neví nikdo, že? Nemají ani podezření.“
„Ne,
ani potuchy. Všichni skutečně věří, že nejhorší, co je může čekat je vpád
vašich vojsk.“
„Vynikající!
Jen ať zbrojí, jen ať se třesou, jen ať čekají na moje vojska. Však se dočkají!
Budou jako idioti válčit a mrhat svými životy na kraviny, o kterých si myslí,
že mají nějaký smysl. Až pochopí, jak naletěli, jak bezvýznamné to snažení
bylo…“ v tu chvíli se Temný pán neudržel a z čisté radosti nechal
v koutě sálu vybuchnout malou ohnivou kouli. „Kurva! Já se tak těším, až
uvidím, co s nimi udělá to zjištění, že za jejich zády…No nic. Co dál? Je
to všechno, nebo mi chceš snad říct ještě něco?“
Zrádce
se zhluboka nadechl a v duchu se zachvěl. Téhle chvíle se obával. „Teď
nebo nikdy, řekl si v duchu.“
„Pane,
objevily se jisté komplikace. Váš…mazlíček, kterého jste poslal do Lidské
sféry, byl zabit.“
Temný
pán mávl rukou. „Takových mám tisíce. Chtěl jsem jen zkusit, jestli už je čas
na invazi. To, že k vám pronikl mě nesmírně potěšilo, víc od něj…“
„Zabil
ho Changer,“ přerušil ho špeh.
Nastálé
ticho působilo velmi, velmi znepokojivě.
„On
ještě žije?“ zeptal se ďábel po krátké odmlce, ve které zvažoval, jestli má
svého služebníka zabít. Dospěl k rozhodnutí, že ještě počká.
„Zdá
se, že stárne pomaleji než by měl,“ informoval ho zrádce. „To jen potvrzuje
naši teorii, pane. On není člověk.“
„Jistěže
není!“ rozkřikl se pekelník „Je to syn prasete a netopejra, hnusnej červ,
opomorfní kozlogibon a…(Málem řekl „vtělený ďábel,“ ale na poslední chvíli se
z pochopitelných důvodů zarazil.) a vůbec.“
„Nicméně,
to z něj nedělá méně nebezpečného soupeře,“ věcně poznamenal zrádce.
Kdyby
Temný pán dýchal, jistě by teď zalapal po dechu nad drzostí svého služebníka.
Ovládl se však a pouze si v duchu slíbil, že až už ho nebude potřebovat,
nechá ho zaživa stáhnout z kůže.
„Když
jste se s ním setkal ještě jako člověk, nedopadl jste nejlépe, že, pane?“
„To
teda nedopadl,“ vyplivl Temný svou odpověď. „Přesněji řečeno, ten parchant mě
přepůlil tou svojí zkurvenou sekerou. Ale na druhou stranu…těžko mi mohl
prokázat větší službu. Chtěl bych vědět, jak by čuměl, kdyby zjistil jakou mám
teď moc. Určitě nečekal, že se ze mě stane…tohle,“ zasmál se a gestem jakoby
obsáhl celé své odporné království.
„Našel
nového Odražeče,“ pokračoval odvážně zrádce.
Nejenom
stáhnout z kůže. Až ho stáhnou, nechá ho vyválet v chilli papričkách
a pak ho dá oběsit na jeho vlastních střevech.
„To
by pro vás mohlo být nebezpečné, pane.“
A
až bude viset, přiletí hejno pekelných vran a ty ho budou navěky oklovávat.
Temný
pán se naklonil blíže k teleprojekci a něco z jeho představ se mu
patrně odráželo v očích, protože obraz se zachvěl daleko více, než by se
dalo vysvětlit intersférickými poruchami.
„Chceš
MĚ poučovat o tom, co je nebezpečné?“ zavrčel pán na svého služebníka, jehož
odvaha byla v této chvíli už na cestě někam hodně daleko a stále
zrychlovala.
„Ne,
pane,“ kvíkl.
„To
bych řek,“ ulevil si Temný spokojeně. „Tyhle dva šašky smetu jakmile se mi bude
chtít. Do té doby si jich nevšímej. Nic neznamenají. Věnuj se radši přípravě
naší…akce. Teď…můžeš jít.“
„Samozřejmě,
pane,“ odpověděl zrádce a ukončil teleprojekci. Slovy by nedovedl vyjádřit, jak
se mu při tom ulevilo.
Pekelník
ještě hodnou chvíli zůstal zamyšleně sedět. Měl starosti. Říct, že mu jeho
sluha přerůstá přes hlavu by samozřejmě bylo značně nadnesené, nicméně (obrazně
řečeno) do pasu už mu sahá a to je u lidí, kteří by se měli poníženě plazit
maximálně ve výšce kotníků, naprosto nepřípustné. Zabiju ho, rozhodl se Temný
pán, hned jak splní svůj úkol.
Pak
se však pousmál a napadla ho daleko zábavnější a také (ačkoli to by ani sám
sobě nepřiznal) snadnější alternativa. Zabije ho ona. Jeho poklad. Zvláštní,
napadlo ho. Kdybych byl skutečně tím, za co mě lidé mají, mohl bych svobodně
procházet mezi sférami, kdykoli bych měl chuť. Tak jako ona. Padlý anděl.
***
Bill
hekl, jak do něj prudce narazila masa tří těl a pod jejich vahou o krok
ustoupil. Vrabec vykřikl, sáhl rukou k opasku, tasil Vykošťovák a pokusil
se přenést váhu na zadní nohu, jak to podle jeho oblíbené knihy Čest a krev
dělal neporazitelný šermíř Cid. Bohužel však přehlédl Ditu, která se naopak
hrnula dopředu, takže se v následujícím okamžiku oba odporoučeli
k zemi. Jediný, kdo zachoval ledový klid, byla Uma.
„Haranti
imbecilní!“ křikla sekera, „To se dělá, hrát si s mrtvolama?!“
Teprve
teď si Bill, Vrabec i Dita všimli, že ze zavřeného pokoje nevyrazili pochopové
Pekla, ale tři děti, které teď, rozvěšeny po Billových pažích, vykřikovaly
podivná hesla.
„Chcípus
okamžitus!“
„Stop
dechus.“
„Choleru!“
„Střevus
vypli…auuuuu!“
Poslední
výkřik v půli zanikl, protože Bill se konečně vzpamatoval a
s útočníky rázně zamával ve vzduchu, jen aby je vzápětí prudkým pohybem
doslova oklepal ze svých rukou na tlustý běhoun, pokrývající podlahu chodby.
Děti se ovšem projevily mnohem houževnatěji, než očekával. Během vteřinky
vyskočily na nohy a mířily na něj podivnými dřevěnými hůlkami, které svíraly
v rukou.
„Pusť
mě na ně!“ ječela Uma jak smyslů zbavená. „Ukažu jim, co se stává zlobivejm
dětem. Budou čumět, až jim rozmažu mozky…“
„Umo,
vzpamatuj se,“ napomenul ji Changer. „Jsou to děti.“
V té
chvíli se konečně podařilo vstát také Vrabcovi a Ditě. Když spatřili, kdo proti
nim ve skutečnosti stojí, nepatrně zaváhali, ale vzápětí v nich převládly
instinkty a vrhli se vpřed. Dlužno říct, že se převážně jednalo o mateřské
pudy, protože to bylo rozhodně poprvé, co Bill viděl vrhat se někoho na
nepřítele s výkřikem „Že vám naplácáme!“.
Jeden
z fracků se bleskurychle otočil, namířil svůj klacíček na Ditu a vykřikl
„Dezintegratus totalus!“. Z jeho hůlky vystřelil tenký bílý paprsek, proletěl
kolem Vrabce, kterým tlaková vlna doprovázející kouzlo mrštila o zem a zasáhl
Ditu doprostřed hrudi. Nevěděl, že vyrukovat s magií na nebeskou bytost je
jako pokusit se rozbít zrcadlo světlem halogenové lampy. Oproti harantově
očekávání se Dita nerozložila na prvočástice, ale jen slabě zajiskřila a
vzápětí z jejích rukou vyšlehl modrý plamen (Vrabec už skoro stál na nohou,
když kolem něj oheň prolétal, ale vzápětí už byl opět odmrštěn a po úderu o zeď
se skácel k zemi.), pohltil frackovu hůlku a ta s oslepujícím
zábleskem vybuchla. Když útočníka a jeho dva společníky zasáhly drobné třísky a
poranily jim ruce i tváře, objevil se jim v očích strach. Pevně se
k sobě přitiskli a bez jediného pohybu vyčkávali, připraveni čelit hrozným
prokletím, která na ně dle jich názoru v okamžení sešle ta strašlivá
čarodějka. Dita si uvědomila, že právě ublížila dětem a také ztuhla na místě,
připravena utišit je, až propuknou v pláč. Vrabec se také nehýbal, ale ten
tak činil, protože byl po tolika úderech o zeď zpola v mdlobách.
Jen
Bill neustrnul; vykročil a takřka nepostřehnutelně rychlým pohybem vytrhl
z rukou hůlky i zbývajícím dvěma dětem.
„Co
jste sakra zač?“ otázal se jich klidně.
„Zadržte!
Co se to tu u psí mordy děje?“ zazněl hluboký a jaksi vlhký hlas, patřící
vysokému muži, který se k nim blížil chodbou.
„Jsem
August Chrmlal, představený této školy,“ představil se příchozí. „Kdo jste a co
tu pohledáváte?“
Bill
si mága měřil udiveným pohledem, protože tak netypickou ukázku čaroděje ještě
nikdy neviděl. Namísto mystického starce s holí v ruce spatřil totiž
značně obtloustlého, zpoceného muže s kulatými, červenými tvářemi a
drobnými prasečími očky. Plnovous sice měl (na rozdíl od vlasů), ale jak si
mohl Bill všimnout, příliš o něj nedbal – ještě teď se z něj dalo jasně
vyčíst, co měl mág dnes k snídani (Nebo včera k obědu.). Oblečen byl
v cosi, co ze všeho nejvíce připomínalo župan tmavomodré barvy, rušené
pouze stylizovaným obrázkem měsíčku za mráčkem na náprsní kapse.
„Jmenuji
se William Changer,tohle je Dita Jahodová a ten chudák, co leží támhle u stěny,
je Vrabec Kotevník. Přišli jsme navštívit přítele,“ odpověděl popravdě „a našli
jsme jen jeho mrtvolu a tyhle tři…“ Bill spolkl nadávku „…děti.“
Při
jeho slovech mág viditelně zbledl. „Dragonetti…?“ vyrazil ze sebe a hrnul se ke
dveřím starcova pokoje. Když spatřil mrtvé tělo, zbledl ještě o trochu víc a
vydal přidušený sten, jenž v něm však probudil záchvat vlhkého kašle, po
němž následoval, pravděpodobně aby mág dostál svému jménu, mohutný plivanec,
při kterém se ozval zvuk, jaký byste zaslechli, pokud by vás někdy napadlo
pustit pytlík napěchovaný pudinkem ze třetího patra na chodník. K Billově
údivu se hlen vyplivnutý mágem na podlahu zvedl, vychrlil ze sebe
nepublikovatelnou kletbu a čvachtavými pohyby se odplazil, aby zmizel
v nejbližší prasklině ve zdi.
„To mi dělají vždycky,“ zamumlal
Chrmlal a poté poklekl na jedno koleno, aby mohl pohlédnout dětem, stále
nehybně stojím vprostřed chodby, zpříma do očí. Chvíli na ně bez mrknutí hleděl
a poté se jich rozechvělým hlasem otázal: „To vy?“
Největší
z dětí, zrzavý chlapec s opičími rysy a mohutnými nadočnicovými
oblouky, si strčil prst do nosu a zvolna zavrtěl hlavou.
„Tagle
sme ho našly,“ promluvilo druhé dítě, drobný chlapec s divoce
rozčepýřenými vlasy a kulatými brýlemi, vyspravenými uprostřed jakýmsi ohavným
kusem provázku. Aby podtrhl vážnost svých slov, parafrázoval kamarádovo gesto a
vsunul si ukazovák do ucha.
„Sme
si tady šly hrát,“ vložila se do hovoru poslední z trojice, vychrtlá dívka
s nechutně mastnými provazci hnědých vlasů. Poté chvíli váhala, jakoby
nevěděla, který tělesný otvor si vybrat a vzápětí si neomylně vrazila palec do
úst a začala jej náruživě cumlat.
„A
pak sme slyšely rámus, tak sme se schovaly a dyš vlezly tydlenc dovnitř, chtěly
sme je to…zatknout,“ dodal chlapec, kterého Bill v duchu začal
z pochopitelných důvodů přezdívat Ucho.
„Pane
Changere,“ spustil kajícným tónem Chrmlal, „jsem z toho všeho dost zmatený
a zarmoucený, ale můžu vás ujistit, že tyhle děti jsou ve všem bezpochyby
nevinně. Jsou to známí uličníci, neustále prolézají školu a hledají
dobrodružství, takže jejich verzi věřím. Kromě toho…jsou to vlastně chudáčci.
Jak můžete vidět, osud si s nimi nepěkně pohrál. Jen se podívejte.“
Vystrčil
kupředu Ucho a pohladil ho po hlavě. „Tohle je Jerry Potrat, ubožáček. Jeho
matka byla v mládí poněkud…nerozvážná a když pak zjistila, že její zpustlý
život má přinést své ovoce, pokusila se dítěte neúspěšně zbavit, což na něm
zanechalo nedozírné následky.“
„Nebožátko,“
politovala jej přihlížející Dita. Vrabec se pomalu sbíral ze země.
Ucho se zařadil zpět a místo pod
čarodějovou laskající rukou nyní zaujal zrzavý Nos.
„Jon
Fízl, nešťastník. Před deseti lety ho do hlavy kopla splašená prasnice. Jeho už
předtím nijak oslnivé inteligenci tím pochopitelně příliš nepomohla.“
„Ach,
dítko osudem stíhané,“ podotkla Dita lítostivě. Vrabec se konečně postavil na
nohy.
Další výměna. Nástup dívky,
Billem překřtěné na Palec v puse.
„A
konečně, Hermafrodita Rančová, ubohé děvčátko. Tedy, technicky vzato děvčátko.
Její mozek se ještě nevzpamatoval z malé války, kterou v jejím těle
svedly mužské a ženské hormony, následkem čehož…“
„Myslím,
že to nechci vědět,“ pospíšil si Bill. „Hlavně je odsud odveďte.“
Dita
zbledla a neřekla nic. Vrabec znovu omdlel.
„Jedna paňy vo nás píše kníšku,“
pochlubil se Ucho. „Hlavně vo mně.“
„He.“
Bylo jediné, na co se Bill zmohl.
„Bývalá
učitelka,“ pošeptal mu Chrmlal. „abych pravdu řekl, dost si vymýšlí.“
„Kupodivu,“
poznamenal ironicky Bill. Dita i Chrmlal po něm střelili nanejvýš rozezleným
pohledem.
„Studují
u nás,“ promluvil náhle nápadně chladným hlasem Chrmlal, „protože podle mě si
zaslouží šanci. Je mi líto, jestli to vidíte jinak.“
„Ne,
já…“ Bill najednou nevěděl co říct.
„Mlč.“
sykla na něj Dita. „Chováš se jako idiot.“ Sebrala mu z ruky hůlky, které
předtím vytrhl dětem a obrátila se na Chrmlala.
„Máte
recht, pane Chrmlale. Jste opravdu velký muž a vaše myšlenky budou jednou jistě
nesmrtelné. Každopádně, myslim, že by děti neměly trávit tolik času ve
společnosti…mrtvoly, takže kdybyste byl od té dobroty…“
Mág
kývnutím naznačil že rozumí a ohleduplně vzal celou trojici kolem ramen. Dita
podala dětem jejich hůlky a pak, když je Chrmlal odváděl chodbou pryč,
sledovala celou skupinku posmutnělým pohledem.
Vrabec
se znovu probral, omámeně se posadil a rozhlédl kolem sebe.
„Co?“
vypadlo z něj nakonec.
„Všechno
dobrý,“ ujistila ho Dita, když mu jemně pomáhala vstát. „Našli jsme mrtvolu,
svedli souboj s trojicí dětských kouzelníků a Bill ze sebe udělal debila
před největším hlavounem týhle školy.“
„Aha.“
Vrabec byl evidentně ještě otřesen a Ditin popis situace mu nijak nepomohl, ale
rozhodl se dále nevyptávat, aby se náhodou zase nedozvěděl něco, co vlastně
vůbec vědět nechce (Zaskřípal zuby a vzpomněl si na Bobra.).
„Omlouvám
se,“ zahučel zahanbený Bill.
„Já
taky,“ řekla z kolegiality Uma a Bill na ni vděčně pohlédl.
„To
je mi platný jak mrtvýmu tatranka,“ blýskla se Dita znalostí perel lidové
slovesnosti, „a ty malý chudáčci si za to taky nic nekoupěj. Ale pro tentokrát
omluvu přijímám.“
„Co
teď?“ zeptal se Vrabec. „Budeme hledat radu někde jinde?“
„Nejdřív
chci vidět Dragonettiho pokoj,“ rozhodl Bill. „Třeba najdeme něco užitečného.“
„Mrtvolu,“
houkla mu od pasu otráveně sekera. „Mrtvou.“
Changer
si ji nevšímal a opatrně vstoupil do pokoje. Ucítil to téměř okamžitě, slabý
zápach spáleniny, který neměl co dělat s pozemským ohněm. Pekelný smrad,
nerozlučný průvodce všech démonů a zvěstovatel zla. Billovi se zatočila hlava a
nakratičko se znovu ocitl v područí své nedávné vize, znovu viděl
obrovskou armádu Pekla, krveprolití, znovu se mu za pevně stisknutými víčky promítl
kůží potažený trůn a na něm…Na něm něco, co Bill nejdřív nechápal, a teď, když
pochopil, tomu odmítal věřit. Rychle se však vzpamatoval.
Dita,
která vstoupila společně s Vrabcem, nebyla tak otrlá jako ostřílený
válečník a lékař, oba uvyklí pohledu na smrt v nejroztodivnějších podobách
a i za těch nejneočekávanějších okolností. Při pohledu na bezhlavé tělo
zavrávorala a aby neupadla, musela se zachytit vedle stojícího Vrabce. Ten ji
velmi jemně a ohleduplně podepřel, přičemž s překvapením zjistil, že tělo anděla
se nijak neliší od těl, která měl možnost poznat u lidských dívek; bylo stejně
měkké a pružné. Vzápětí se za takové myšlenky pokáral.
„Díky,“
zašeptala mu a usmála se na něj. Hezky.
„Bille,“
promluvila vzápětí hlasitěji, „svědí mě křídla.“
„Tak
si je máš mejt,“ vyprskla ji v odpověď Uma a propukla v hurónský
smích, který však rychle utichl, když ji Bill ujistil, že se ji vtip nepovedl a
ještě slovo a půjde do tlumoku.
„Myslim
to vážně,“ naléhala Dita. „Něco tu bylo.“
„Vím,
co máš na mysli,“ odpověděl rozvážně Bill a zamyšleně pokyvoval hlavou. „Taky
to cítím.“
Přistoupil
blíž k čarodějově tělu a pozorně si jej prohlížel, nevynechávaje jediný
čtvereční centimetr. Upoutaly ho dvě věci.
„Leží
dost nepřirozeně, že?“ ozval se Vrabec, když si čaroděje také prohlédl (A poté
co jako znalec v duchu ocenil čistotu řezu, kterým byla uťata mágova
hlava. Tomu se říká profesionální deformace.).
Takže
té první zajímavosti si Vrabec taky všiml, pomyslel si Bill. Zbývá dořešit tu
druhou.
„Tohle
nebyla obyčejná vražda,“ souhlasil s Vrabcem. „Oběť nebyla obyčejná, což
vysvětluje její polohu – všimněte si té ruky, jasně někam ukazuje. Ale než se
podíváme kam přesně, zbývá dodat, že ani vrah nebyl zdaleka obyčejný, což možná
vysvětluje tohle,“ dořekl a shýbl se, aby cosi sebral ze země vedle mágova
těla. Poté se pomalu otočil a napřáhl k přátelům otevřenou dlaň, na které
ležel pramen vlasů medové barvy, jak okamžitě všem došlo, stejného odstínu a
délky, jako měly Ditiny vlasy. Dita se prudce nadechla a s rozšířenýma
očima hleděla na Billovu ruku. Potom se odvrátila a mlčela.
„Dito?“
odkašlal si významně Vrabec.
„Co
je?“ odsekla mu nevrle.
„Nemáš
k tomu co říct?“ zeptal se jí udiveně. Bill mlčel.
„Ne,
to teda nemám.“ Stejně nevraživý tón, stejně úsečná odpověď.
„Dobře,“
uzavřel neplodný hovor Bill a schoval si vlasy do kapsy. Netušil, proč jim
anděl lže, dokonce ani netušil, že andělé mohou lhát, ale rozhodl se, že to
prozatím nechá být. Zároveň byl ale odhodlán přijít celé věci na kloub, pokud
možno co nejdříve. Všeho do času, pomyslel si. Nejprve…
Nejprve
zjistíme, co nám to chtěl Dragonetti ukázat. Bill se vydal pokojem ve směru
mágova nataženého ukazováku a očima systematicky prohledával prostor před
sebou, až konečně došel k dubovému prádelníku v rohu pokoje. Vzápětí
zajásal a vytáhl obálku, zastrčenou ve škvíře nade dveřmi.
„Dragonetti
to tušil,“ vysvětlil Ditě a Vrabcovi, když chvatně odlupoval pečeť a otvíral
obálku. „Nechtěl nás nechat tápat, čest jeho památce.“
Stále
ještě se vzrušeným úsměvem rozložil arch pergamenu skrytý v obálce a
pustil se do čtení. Jak se však začetl, úsměv z jeho tváře mizel skoro
stejně rychle jako barva. Když dočetl, těžce vzdychl a s výrazem
naprostého zoufalství klesl do křesla stojícího vedle prádelníku.
„Vrabče,“
oslovil chraptivě svého společníka, zděšeného nad proměnou, která tak rychle
postihla jeho druhdy nadějí rozjasněnou tvář, „otevři tu skříňku, vedle které
stojíš, buď tak laskav.“
Vrabec
rychle splnil Billovu prosbu, napůl v očekávání nějakého dramatického
překvapení, které na něj ze skříně vyskočí. Místo alternativního vesmíru,
lidské kostry, bubáka či čehokoli podobného však spatřil jen řadu pečlivě
vyrovnaných, notně zaprášených lahví.
„Podej
mi jednu, ano?“ požádal ho Bill.
„Proč?
Co se děje?“ otázal se znepokojeně Vrabec.
„Děje
se to,“ odpověděl Bill, když podanou láhev otevřel a než vůně alkoholu stačila
doputovat až k Vrabcovi, několika mohutnými loky vyprázdnil, „Děje se to,
že po přečtení tohoto dopisu a důkladnému zvážení všech okolností jsem
nanejvýše logicky dospěl k jednoznačnému závěru.“
„K
jakému?“ vyhrkli zároveň Vrabec i Dita.
„Jsme
totálně v prdeli.“